Ve čtvrtek před půlnocí lezu do spacáku, venku i ve stanu je minus deset. Než usnu, říkám si : "Proč vlastně tady jsem ? Dnes jsme přijeli (320 km), zaplatili každý vstupné 25 euro, zítra se vracíme 320 km domů, stojí ten "Elefant" za to ?"

Vzápětí si odpovídám : "Jo, stojí". A víte proč ?

Elefantentreffen není obyčejný sraz ani svérazné zimní táboření. Je to droga a my jsme se stali na ní závislí. Tak to je.

Většina motorkářů ví, že droga je špatná věc, a tak sem nikdy nepřijedou. Obrní se objektivními důvody : "V zimě nejezdím, nebudu solit motorku." "Nemám rád tolik lidí pohromadě." "Nezajímá mě to".

Někdo přijede jednou a pak už nikdy, závislým se nestane.

Někdo přijede jednou za dva nebo tři roky, na základě objektivních důvodů si tuhle drogu šlehne jen občas.

Velká část účastníků se stane plně závislými, stejně jako my. Jako dvanáct lidiček z Trhových Svin, jako velká parta z Jeseníků a okolí, jako Jawáci, jako... 

Jsme tu popáté a známe hodně motocyklů a jejich řidičů, zejména z Německa a Rakouska. Ještě víc jich zná nás. Chlapů nad padesát tu moc není a ženská ve vyšším věku jsem tu tradičně sama.

Jo, je to droga. Proto je také v této sérii víc fotek než jindy. 84. Každá má svůj důvod, proč tu je.