Výlet do USA - Robovy zápisky

Američani mají tailgating, my s Willym jsme vynalezli soocgating. To první znamená, že se už ráno před zápasem NFL slezou na obřím parkovišti fanoušci (v tomto případě domácích NY Jets a Steelers) a pořádají tu obří piknik. Prostě otevřou svoje fára, dodávky či autobusy, vyndají sedačky, grily, aparatury a frčí. Byl sem na to hodně zvědavej a musím říct, že atmosféra toho je parádní. Malí pasři lítají s balonama nebo hrají různý jiný hry, velcí pasři a pasryně grilují, žerou, kalí, tancují, klábosí. Zkrátka je to takovej velkej festival, kde se mezi sebou proplítají skvěle naladění lidi v dresech obou týmů (normálně teda asi jen domácího, ale v tomto případě je tu v počtu hodně tisíc i Steeler nation), někteří vystrojení do neuvěřitelných mundůrů, a to včetně dam ctihodného věku.

Jako zážitek moc pěknej, zvlášť s přes oceán dopraveným Kozlíkem v ruce, ale jak se dostat k těm hromadám jídla? Když už ztrácíme naději, zapíchneme své hladové zraky do tácu plného viditelně odložených, chladnoucích hamburgerů s klobásami a na otázku „můžeme si něco koupit?“ přichází předpokládaná odpověď „jen si to vemte, to už je na vyhození.“ Nad očekávání pak přichází ještě reakce na naše překotné přebírání proviantu “klidně si to vemte všechno.“ Jako pejsek s kostí tak odbíháme s naší kořistí na klidnější místo, kde problém s přílišnou suchostí stravy (hořčici ani kečup nám nedali) vyřeší kolem procházející Steeler, nesoucí do kontyše jakousi směs ála chili con carne. I jemu je asi líto takovou lahůdku celou vyhodit, takže nám kus přelívá do tácu a my máme vyřešen vynikající oběd v ceně 0 dolarů.

Takový úspěch se v New Yorku cení, protože ceny tu nejsou úplně vstřícné. Například točeňáka za 10 dolarů sme byli nuceni z plánů vyškrtnout – i když plechovej Bud Light za 1,75 (půllitr) k baseballu na pokoj taky má svoje. Operaci „spoříme“ odpovídá i naše ubytování v Čínské čtvrti. V našem pokoji se musí cítit stísněně i ten šestinohej klučina, kterej se právě před Willym schovává pod televizí. Poměr 38/2 vystihující v našem pátým patře počet pokojů a společných záchodosprch taky není optimální, ale ve čtvrtým je za lomítkem dokonce 0 a ve třetím mají záchod jen jeden (i tam nejednou vedly moje kroky). Chodby sou tak úzký, že jeden tmavší kolík měl problém se do nich vejít, což ovšem nebrání rušnýmu životu v nich.

Jinak má ovšem Chinatown moje sympatie, protože tu svému okolí rozumím podobně jako ve zbytku města, akorát při tom nemusím proklínat proflákané chvíle při studiu angličtiny a pochybné didaktické metody paní profesorky Ševčíkové, alias Gumídka. Psanýmu textu rozumím, ale tomu místnímu huhňání asi jako mongolštině, což je celkem škoda hlavně v momentě, kdy máte na sobě celej den dres Steelers a každou chvíli vás tak zdraví nějakej podobně oblečenej kámoš nebo i neutrální pasr dávno po vítězným zápase s hláškou „dobrá práce hoši, Jets nesnáším.“ Přesto sme zapředli aspoň nějakou konverzaci, zejména se Steeler fanouškem z Mexico City a pak taky s borcem, jehož už sem citoval na facebooku.

„Já sem z New Jersey, odkud vy?“
„Z České republiky.“
„Fakt? Od vás je Patrik Eliáš, že?“
„Jasně. A taky Jaromír Jágr.“
„Cože? Já myslel, že je z Ruska.“

Abych nepsal jen o Steelers, tak musím říct, že sem až překvapenej, jakej na mě NY udělal dojem. Kromě toho, že je fakt hodně pěknej (mrakodrapy, parky s lavičkama, spousta vodní plochy, baráky s požárníma žebříkama jako ve filmech), tak je to neuvěřitelná směsice různých zážitků a dojmů. Vylezeme z restaurace, kde si jako jediní neobjednáváme čínsky, a hned procházíme kolem natáčení bouřlivé scény filmu, vzápětí parta sympaťáků (pro neznalé – zdravě zabarvených jedinců) předvádí pouliční show, pak proti vám jede chlap v obleku na skateboardu, po obří třídě běží mezi autama štafeta lidí s vlajkama na podporu čehosi, prostě furt něco. Hned po příjezdu sme třeba chvilu před půlnocí sledovali několikasetmetrovou frontu tisíců lidí, čekajících na novou videohru s Pokémonama (a zletilí jedinci kvůli tomu na sobě měli oblečky Pikachua), v sobotu sme byli na přípravným špílu NBA v Brooklynu, včera večer sme zase narazili na muzeum u letadlové lodi (kdo ji kdy viděl naživo?) a předtím sem se vžil do role Dutche a zapíchnul sem kopím Predátora.

A to nemluvím o tom, co je tu všechno k vidění za jedince – českej král maškarního bálu by tady kolikrát byl za uťáplýho, konvencema svázanýho nekňubu. Přiznávám, že v hastrošení vyniká ta sympatická (tedy velmi početná) část obyvatelstva. Kořeň tu na ulici normálně funguje s maskou batmana, další dospělej chlap chodí v teniskách s křídlama, baba svoje zelený vlasy doplní fialovou rtěnkou, fešanda k vysokým botám, těsným džínám a kožené bundě nosí kšiltovku dozadu, (bílej) fešák se chlubí vyholenýma nohama lezoucíma z kozaček, prostě kam se člověk podívá, tam nějakej úlet.

Ačkoliv jsem to nečekal, tak musím říct, že sem naprosto uchvácen New Yorkem. A jak sem Američany nemusel, tak je třeba ocenit jejich vstřícnost a ochotu. Když olezlej sympaťák-polobezdomál vidí, jak tápeme v metru, tak nám sám od sebe přijde poradit, prostě všichni sou tak nějak v pohodě, nebo se mi to aspoň zdá. Notně k tomu přispívá i super počasí, který je přes den skoro na triko, což mě jen utvrdilo v úsudku, že chladněji než v Česku je snad jen v těch nejtužších zimách v polárních oblastech, a to pouze v přestupní roky.

Kdo dočetl ty moje kydy až sem, má můj obdiv, já si dám ještě jeden den New Yorku a pak hurá dál.

Ich bin ein New Yorker

Výlet do USA - Robovy zápisky #2

Bůůůůů, get the fuck out of my city, “ženský záchody jsou vedle“. To všechno a další vřelá slova si musí vyslechnout jedinci v dresu Penguins v hale (a před ní) úhlavního rivala Philadelphie. Největší grilování jsem zažil ve frontě na záchodě, kde každej dočurávající Tučňák schytal spršku bučení a nadávek. Naštěstí kromě nás s Willym bylo podobných terčů několik desítek a navíc to bylo spíš zdravý hecování než nějaká nenávist. Jinak ze sebe domácí fanoušci při zápase hromadně vymáčkli jen „Lets go Flyers“ a „Crosby sucks“, největší výstřik si pak užili na začátku při hymně a pak v momentě, kdy na velkoplošné obrazovce asi tři minuty zabírali tančícího špekoida , kterýmu k jeho kreacím aplaudovala celá hala. Celkově návštěva NHL odhalila očekávané: atmosféra spíš vlažná (i když při šancích a přesilovkách to burácelo slušně), doprovodná show úchvatná a Philadelphia na ledě zoufalá (Pens ji přejeli 4:1).

Další sportovní program nás teprve čeká, takže přejděme k civilní stránce výletu. Poslední den v New Yorku jsme se nejspíš stali terčem balení, jenže Amorovy šípy bohužel vystřeloval menší, postarší, plešatějící pasr jménem Harvey, kterej nás potkal v minule zmiňovaným útulným hotýlku v čínský čtvrti. Těžko si jinak vysvětlit, že pochválil moji angličtinu (i když už sem dosáhl pokroku a rozluštil jsem, že termín „hadvada“ znamená hot water) a pak nám hned jako třetí otázku při rozhovoru položil dotaz, jestli jsme „couple.“ Na rezolutní odpověď, že ne, jen omluvně pokrčil rameny.

Jinak jsme v New Yorku stihli ještě procházku a šlofík v Central Parku a návštěvu Harlemu s Bronxem, kde bylo opravdu hodně sympatično, a vyrazili jsme na venkov. Washington (místní frajeři jej nazývají jen DC nebo District) totiž proti NY působí jako Pozďatín vedle Brna. Vše podstatný jsme tak stihli za jedno odpoledne v rámci mnohakilometrovýho pochodovýho cvičení (šetříme) po ose centrum – motel na předměstí – centrum – památky – motel na předměstí. Vzhledem k shutdownu jsme se nikam dovnitř nedostali, nicméně muzeím se podle zásady „kde se platí vstup, tam nechodíme“ stejně vyhýbáme. Musím říct, že ten velkej park, kde se nachází základní památky jako Kapitol, Bílej baráck, sedící Abrc a další památníky, má svoje kouzlo, jako ostatně všechno tady (viz dále).

Večer v DC jsme pak strávili ve společnosti Chestona, což je Willyho asi čtyřicetiletej kámoš z facebooku a fanoušek Steelers i Penguins, kterej nám značně osvěžil naši cestu. Zpočátku sice konverzace probíhala podobně jako interview s Jakubem Svobodou, tedy ve stylu tři slova už jsou moc, nicméně nakonec jsme se (teda my určitě) zabavili. Po večeru ve sportovním baru se třema škopkama (cena proti New Yorku spadla na nějaký 4 dolary za kus) nás druhej den vzal luxusní bramborou (pro neználky BMW) na výlet do Baltimoru, což byla bomba.

Nikdy bych netušil, že o zpropadeným Baltimoru řeknu dobrý slovo, ale bylo to další krásný město do sbírky. Oběd v restauraci Bubba Gump, kde vás obsluha zkouší ze znalostí filmu o Forrestovi, vyhlídka v mrakodrapu (tu nám zaplatil Cheston), plavba po přístavu (tu jsme si teda zaplatili sami), prostě všechno cajk. K tomu jsme se dozvěděli, jak právě v Baltimoru vznikla americká hymna a byla i troška toho hecování, když jsme se s Willym na člunu nechali vyfotit s Terrible Towelama. Sympaťák řídící loď okamžitě vypnul motor a vyhrožoval, že se nám stane nehoda, nicméně když si všimnul, co se nám s Willym pod rukáváma rýsuje za muskulaturu, tak raději couvnul (pro vysvětlení: Terrible Towel je základní výbavou fanoušků Steelers a Baltimore je jejich hlavní nepřítel, proto se pasrovi moc nelíbilo, když jsme v jeho městě pózovali s artikly Ocelářů). Navečer jsme ještě zajeli do Annapolisu, což je takový malebný městečko u jezera (omlouvám se za přihřátej termín „malebný“, ale nic trefnějšího mě nenapadá), kde jsme zašli do baru a na Chestonovo doporučení jsem do sebe nasoukal nejsilnější verzi drinku jménem painkiller, kterej měl přesně takový účinky, jak říká název.

Celkově jsme se sice s Chestonem trochu práskli přes kapsu (na piva a drinky jsme ho dokonce pozvali), když jsme opustili naše obvyklý stravování na stáncích a fastfoodech, nicméně bylo zajímavý strávit celej den s Američanem a taky jsme se aspoň trochu rozmluvili, takže už při objednávání jídel nepřipomínáme při doplňujících dotazech personálu párek hluchoněmých borců s postižením. Můj pohled na Američany se dál upravuje: měl jsem je za arogantní debily, co nevidí za hranice svýho nosu a svých hranic (a Cheston mi potvrdil, že před deseti lety to tak fakt bylo), jenže musím říct, že působí naprosto v pohodě a dostávají mě svojí přátelskostí a otevřeností. Úplně cizí lidi se spolu baví jak největší kámoši a když si skupina bílých padesátníků objednává u sympaťačky v restauraci oběd, tak se při tom baví a chlámou jak my v Gladiátorech po osmým mutáči.

Města na mě dělají velkej dojem i vizuálně, což potvrdila i Philadelphia: působivý centrum s mrakodrapama, kolem něhož se rozbíhají čistý ulice a uličky plný stromů a zeleně, k tomu suprový parky. Všechno ještě umocňuje podzim, u něhož mě těší poznání, že toto roční období dokáže nádherně zbarvit stromy i bez toho, aby sebou přineslo arktickej mráz jako tam kdesi pod Řípem. Pokud by existovalo babí léto, vypadalo by přesně takhle, protože tu často přes den chodíme v triku (bundu sem ještě nepotřeboval) a přitom tu vidíme na stromech tu parádu.

Už se jaksi moc roztepluju, tak ještě pochválím vyhlášenou philadelphskou specialitu jménem cheesesteak, zmíním noclehárnu s patnácti chrápajícíma pasrama na jednom pokoji a rozloučím se. Příští díl bude pojednávat o našem pobytu v zaslíbené Steelers Country, neboli Pittsburghu, kde jsme toho za den a půl už zažili ažaž. A já si teď na pokoji střihnu posledního Kozla a budu u televize držet palce Red Sox, aby při naší závěrečné zastávce v Bostonu hráli Světovou Sérii, což by byla třešinka na dortu už tak dost zkušenýho tripu.

 Výlet do USA - Robovy zápisky #3

Nazdarcocksonbald,zasílám předposlední díl našich pamětí, tentokrát celý věnovaný Pittsburghu. Dopředu upozorňuju, že je to skoro celý o sportu, ale ten je tu opravdu o něčem jiným než o pořvávání hňupů s pivem v ruce, tak to snad bude aspoň trochu zajímavý. Příště zkusím sport co nejvíc obejít

Všichni tam nosí žlutočerný oblečení, mají tam stovky mostů, šest Superbowlů, obří nafukovací kačenu, přežírají se tam skvělýma megasandvičema, ale taky tu hlídkuje nejpřísnější ochranka na světě a straší tu Ježibaba. O čem je řeč? Ano, o Pittsburghu, hlavním cíli naší cesty. Než začnu psát ódy, začnu na českou strunu. Právě v této perle Pennsylvánie byla podepsána Pittsburghská dohoda, která vedla ke vzniku Československa, i proto se k nám při večeři v peruánské restauraci naklonil velmi seriózně (tedy ještě o kapku líp než my) oblečený pán s otázkou, zda skutečně slyší češtinu. Ukázalo se, že jde o obchodního radu ambasády ve Washingtonu, kterej v superměstě na soutoku tří řek doprovází delegaci českých politiků v čele s předsedou Senátu a podnikatelů. Kromě oslavy výročí zmiňované dohody se tahle partička chystala do lóže na utkání Penguins s Vancouverem, zatímco za lístky nás smrtelníků se skrývaly dlouhé dny tvrdé dřiny a mastná čtyřciferná suma. Zlatý dvě kila, nebo kolik to platí ten plebs na Kometě...

Taky je však třeba říct, že zajít do Kajot areny a Consol Energy Centra, je jako porovnávat výbavu Vinnetoua a Predátora. Všechno to začíná už stevardy, kdy místo otrávených dědků v zelených vestách vás obsluhují usměvaví pasři a pasryně v oblecích, kteří každou svou odpověď na jakoukoliv otázku zakončí větou „díky, že jste přišli“ a možná by vám na požádání i… (doplňte si dle libosti). Jinak to tady na hokeji vypadá jak na srazu otesánků a kdo za jídlo s pitím neutratí aspoň 20 dolarů, toho by nejspíš zavřeli do šatlavy (na chudé Čechy se naštěstí toto pravidlo nevztahuje). Atmosféra je taková, jak už jsem popsal minule: aby spustili ryk, je třeba Američanům napsat „get loud“ nebo „make some noise“, a víc než hrou se často baví sledováním kostky, na které o pauzách promítají tancující blázny na tribunách. Na druhou stranu je třeba říct, že kromě nachos, hamburgerů, hotdogů a dalších desítek pokrmů celkem žerou i ten hokej, a že koukají na kostku je pochopitelný, protože doprovodnou show tu mají zvládnutou na hranici dokonalosti. Zajímavým doplňkem každého zápasu je pak „hometown hero“, kdy celej stadion spontánně tleská nějakýmu přítomnýmu vojákovi z Iráku nebo Afghánistánu. Ať už si člověk o těch válkách myslí cokoliv, tak mi přijde dobrý, že dokážou tyhle lidi za jejich službu ocenit. Moc si nedovedu představit, jak by se tvářilo publikum v Rondu na nějakýho desátníka Křepelku z mise v Kosovu.

 My jsme viděli výhru 4:3 po nájezdech nad Vancouverem a prohru 0:1 s Coloradem, kromě výsledků pak musím zmínit fenomén Sidneyho Crosbyho. Jasný, čekal sem, že toho bude umět víc než Hynek Zohornovej, ale viděli jsme na vlastní oči třeba Sediny i Žeňu Malkina a musím říct, že Sid si hraje svoji ligu. Jestli pokazí dva puky za špíl, tak je to hodně, a hlavně myšlením je o dva tahy dopředu přede všema, takže při každým střídání vytvoří aspoň dvě slušný šance. Cenu miss žaludek pak získává Chris Kunitz, kterej se trefil zrovna v platnosti výzvy „gól Penguins v příštích dvou minutách = Big Mac pro každýho v hale zdarma.“ Nemusím asi podotýkat, že jsme rovnou ze špílu mazali do McDonaldu. Kromě něj jsme však zažili i pravou americkou lahůdku ve zdejším nejslavnějším podniku Primanti Brothers. K výbornýmu pivu Yuengling (i podle místních jsou mainstreamový značky jako Bud nebo Coors sračky) jsme si v tomhle přecpaným lokále dopřáli na baru ultrasendviče, do kterých toho pasr narval tolik, že je sotva zvládl zmáčknout do sendvičové podoby. Víc než samotná konzumace nám pak trvalo zkoumání, z které strany ty macky vůbec uchopit a jak je nacpat do chřtánu. Do toho sem se ještě musel vybavovat s vedle sedícím postarším párem, jehož vzrušení z dvou borců z „Czechoslovakia“ neznalo mezí.

  Co se týče Pittsburghu jako takovýho, tak je to sídlo s působivým mrakodrapovým centrem (jak jinak) na soutoku tří řek, který překlenujou stovky mostů (kromě Steel City se tak městu přezdívá City of Bridges). Hlavní atrakcí města byla ještě v pátek obří nafukovací kachna na vodě, jenže ta v neděli ke smutku místních kamsi odplavala. Centrum není o moc větší než brněnský, takže jsme ho za tři a půl dne prošli křížem krážem několikrát, včetně několika obchůzek kolem zdejšího baseballovýho a fotbalovýho stánku (řeknu vám, je to krása). Sami jsme měli základnu daleko na předměstí, kde místní žijí v klidných uličkách s klasickými rodinnými domky, v mnoha případech už připravenými na blížící se haloween, takže někde z trávníku trčí hlava a ruce kostlivce, jinde v oknech večer straší rudě svítící čarodějnice a různý potvory, v oknech mají natažený pavučiny s velkýma pavoukama a tak dále. Nic se ovšem nevyrovná zdejší ježibabě, neboli výběrčí na stanici metrošaliny, kterou jsme jezdili do centra. Nedopatřením jsme si totiž v pátek koupili sedmidenní lístek, kterej ovšem platil až od neděle. Zatímco v pátek nám to prošlo, v sobotu jsme byli dvakrát odchyceni touto ježibabou, na kterou nezabírala žádná z vysvětlovacích ani škemracích taktik, a každou rozmluvu nekompromisně ukončila nataženou rukou se slovy „five dollars.“ Když už nám v neděli začala jízdenka platit a chystali sme si ježibabu vítězoslavně vyzvednout, tak nejspíš kamsi odletěla na koštěti a nebylo po ní ani stopy.

  Kromě ježibaby nám natropili starosti také zdejší přepečliví ochrankáři na stadionech. V sobotu Willy musel na hokeji odevzdat foťák, protože měl víc než tři inche, což je zakázáno (zajímavý, že v pondělí mu to prošlo) a v neděli na fotbale mu zase nedovolili vzít si sebou piditaštičku na doklady. Úschovnu tu na rozdíl od hokeje nevedli („dejte si to do vehiclu“), takže jsme tašku uschovali na parkovišti do svodidla, přičemž jsme se třásli, jestli na nás nezavolají pyrotechniky, protože na odložený předměty sou tu celkem magoři. Co se týče fotbalu, tak ve zkratce: mezi Steelers a Baltimorem je největší rivalita v NFL, což ovšem nebránilo tomu, aby si při tailgatingu přátelsky vykládali lidi v dresech obou týmů. Party na parkovišti před špílem byla opět parádní (dokonce sem pil s dalšíma maníkama pivo z hadice jako ve filmech), atmosféra na vyprodaným Heinz Fieldu bouřlivá. A výsledek? Steelers – zmrdi 19:16 díky field goalu v poslední sekundě, takže cajk :-)

Co bych ale chtěl vyzdvihnout je to, jak tu místní (a v Pittsburghu zvlášť) žijou sportem. Ano, na stadionech nezpívají chorály jako v Evropě, ale jinak je tu cítit, co pro ně jejich týmy znamenají. Nejen v den zápasu chodí lidi po městě v trikách, bundách, s taškama a vším možným se znakama Steelers, baseballových Pirátů i Penguins, na městských autobusech blikají nápisy Go Steelers!, Lets go Bucs a Lets go Pens, i v jiných městech vlají po ulicích vlajky zejména fotbalových týmů. V Pittsburghu je hned několik skvělých obchodů s oblečením a blbůstkama pro fanoušky, a nejsou to zdaleka jen oficiální shopy, ale i domácí výroba (musím říct, že sem si v těch obchodech občas připadal jak ty slepice v Sexu ve městě – taky sem si pár taštiček s nákupem odnesl). Prostě se člověk cítí opravdu jako ve Steelers Country, jak hlásají transparenty.

  Na zápasy hokeje i fotbalu (baseball už pro tuto sezónu bohužel ve městě skončil) nosí ve velkým dresy i ženský, ať jim je dvacet, padesát nebo sedmdesát (zde lehká módní vložka: 90 procent mladých krangů tu nosí vysoký boty a ti, kteří si to se svou postavou můžou dovolit, většinou takový obepnutý gatě, který bohužel nevím, jak se jim říká. legíny? Každopádně navzdory předsudkům o tlusté Americe je tu na co se dívat). Prostě se nestydí za to, že fandí svýmu týmu, protože sport tu není branej jako zábava pro pár blbečků jak u nás, ale jako velmi podstatná součást života komunity. Když jsme jeli ze zápasu Steelers, tak do metra nastoupila skupina staříků v oblecích, evidentně jdoucí někde z divadla. A paní, muselo jí být nejmíň 70, se nás ptala, jak hráli Steelers a kdo zaznamenal touchdowny. U nás by si podobní důchodci leda postěžovali, jak ti mladí v dresech dělají bordel (což je ovšem při počtu vypitých piv při zápasech často pravda). Ještě zmíním, že jsme lehce přičuchli i k univerzitnímu fotbalu, i když přímo na zápase Pitt jsme nebyli. Ale před stadionem jsme narazili na všechny známý scény – roztleskávačky (kterým v některých ohledech přidala nastálá průtrž mračen), mažoretky, pochodující školní kapelu, vedenou principálem jako vystřiženým ze žurnálu. V některých ohledech ty americký filmy z univerzitního prostředí vážně nelžou.

  Tak koukám, že tentokrát to bylo takřka výhradně o sportu, jenže v Pittsburghu je to opravdu fenomén (kdo by se taky nechlubil šesti Superbowlama, když je nikdo jinej nemá) a my přímo za ním přijeli. V příští, už poslední kapitole se tedy o sport jenom otřu (jdeme už jen na jeden hokej v Montrealu) a popíšu, jak jsme ve vlaku potkali Amiše, jak i v Americe mají hnusný města (Buffalo), jak nás pocákala Niagára a jak bylo v Kanadě (to zatím nevím, do Toronta jsme teprve přijeli).

Výlet do USA - Robovy zápisky #4

Zazvonil zvonec, a vegetu za Atlantikem je pomalu konec. Než začnu znovu psát bludy o nekopech ze Zbrojovky, vzruších z Komety a dalších zoufalcích, co ani nikdo nezná, sesmolím ještě tenhle poslední kousek z naší cesty. Tentokrát začnu historkou: chci si tak vyfotit jednu expozici v hokejové Síni slávy (jo, slíbil jsem, že to tentokrát nebude sportovní report, však taky není) v Torontu, když mi do záběru vleze jeden borec, hned po něm druhej. Vidí, že mi kazí fotku, ale ani to s nima nehne, proč by se namáhali s krokem bokem? Říkám si, co sou asi zač, když předtím všichni (severo)Američani v podobných situacích uhýbali a uctivě se omlouvali, i když mi do fotky neúmyslně strčili sotva nehet. Za chvíli přichází rozuzlení: borci, i podle jejich dalšího chování se nebojme použít označení kokoti, se baví slovensky. (Skoro)našince tady člověk prostě rozezná hned.

Ale aby to nevyznělo, že jsem se stal agentem strýčka Sama… Například tu mají železnici a stejně jako k dráze patří výhybky, tak nejspíš všude na světě i zpoždění, a to přesto, že z Pittsburghu vyráží odhadem tak tři vlaky denně. Tento s půlhodinovou sekyrou byl ovšem skutečnej kolos: dvoupatrovej a s dostatečným místem k pohodlnýmu spánku. Kromě něj nám noční cestu do Buffala zpestřilo také setkání s Amiši, tedy komunitou, která se rozhodla žít stejně jako před 200 lety a odmítá moderní vymoženosti (jezdit železným ořem nicméně evidentně můžou). Všichni tedy nosí oblečení jako někdy z roku 1800, pasři je navíc doplňují lincolnovskými bradkami a antikoncepčními účesy nejspíš podle hrnce, pasryně raději schovávají vlasy do jakýchsi čepečků. Nicméně místní jsou na Amiše zjevně zvyklí, takže je na rozdíl od nás jejich přítomnost nijak nevzrušovala, a když sem jeden pár „nenápadně“ vyfotil, sklidil sem opovržený pohled zdejších civilů. Veselejší tak nakonec byla scénka z nádraží v Clevelandu, kde jsme přesedali, a kam se vydal jeden postarší lehce zabržděný kolík na růžovým kole (?) o půl páté ráno (??) koupit dceři jízdenku na prosinec (???). Poté, co tento náročný úkol s vypětím sil zvládl, začal ten nešťastník bědovat a pořád dokola vykřikovat „something is wrong, something is wrong.“ Nakonec se ukázalo, že wrong byla jen maličkost: místo lístku z Clevelandu do Chicaga koupil lupen z Chicaga do Clevelandu. Nicméně tento příběh má happyend, protože se po další vzrušené debatě s obsluhou dočkal výměny svého lístku a po plodné půlhodince na nádraží mohl spokojeně vyrazit k domovu.

Buffalo vstoupí do mé paměti podobně jako kdysi indická Patna: místo, kterému je lepší se vyhnout. Možná jej hodnotím negativně i proto, že tu na nás poprvé, ale zato v plné síle udeřila milá paní zima, která mě donutila přejít do módu dvou mikin, ve kterých jsem si připadal jako panáček Michelin (Willy zase nosil kapuci, ve které vypadal jako Darth Sidious). Kromě toho je to ale odpudivý, šedivý, ošuntělý město bez pořádnýho centra, plný podobně špinavých, zoufalých jedinců. Některé podezíráme, že si zakoupili celodenní jízdenku na MHD za pět dolarů jen proto, aby se mohli vozit sem a tam v busech a unikli tak mrazu (což ovšem nedělá příliš dobře čichovým orgánům ostatních cestujících). My jsme tento výhodný tarif využili k cestě do Niagara Falls, což je městečko evidentně stojící na turismu, takže mimo sezonu je tu živo asi jako v nočním Králově Poli. Nicméně samotný vodopády vypadají parádně, takže jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodl zakoupit si za 15 dolarů půlhodinovou plavbu pod ně. A musím říct, že to byl zážitek, ze kterýho sem pořádně zvlhnul – ne zevnitř, ale z toho, jak to na palubu stříkalo z padajících vod (proto všichni pasažéři před plavbou fasovali pláštěnky). Vzniklo tak několik zdařilých fotek, které však prozatím zůstávají uvězněny v mým foťáku a musíte tak vzít zavděk jen těmi Willyho z břehu.

Po Buffalu, kde nás mimo jiné řádně poštípaly jakýsi breberky (jak Willy trefně poznamenal: někdo po nás pochodoval a hodně u toho kousal), následovalo Toronto, což je city z trochu jiného soudku. Moderní velkoměsto s mrakodrapovým centrem (jak jinak) ležící u obrovského jezera Ontaria na mě udělalo příznivý dojem, kvůli panujícímu chladu jsme však nejvíc času strávili v největším podzemním nákupním komplexu na světě a především v hokejové Síni slávy. Ta kromě klasické muzejní části, která nabízí mimo jiné možnost fotky se Stanley Cupem (asi nepřekvapí, že NHL sekci je tu věnován znatelně větší prostor než té mezinárodní), má i interaktivní atrakce včetně 3D filmu a jakýchsi trenažerů střelby a chytání. Musím s obvyklou pokorou říct, že brankářský vlohy se nezapřou, protože s lapačkou a vyrážečkou jsem v all star levelu úspěšně zneškodnil všech pět puků. Mnohem větší výzvě jsem však čelil večer, kdy jsem naznal, že v choulostivých partiích protržené rifle se v tomto civilizovaném světě nehodí a rozhodl jsem se zakoupit náhradu. Musím přiznat, že nákup pro mě byl vysoce traumatizující operací a pro Willyho možná nejdelší hodinou v životě, nicméně nakonec se tento maraton o mnoha fázích (zjištění potřebné velikosti, výběr kalhot, zkoušení a hlavně rozhodování) povedlo dotáhnout do finále a teď už kráčím v nových riflích v přepočtu za naše pětikilo. Teď jen doufám, že mě po návratu domů nestrhají nějací samozvaní znalci módy.

Poté, co jsme prošmejdili i Montreal, musím konstatovat, že mezi USA a touto částí Kanady neshledávám žádný patrný rozdíl (jen je u javorových listů míň sympaťáků a v Montrealu se mluví francouzsky – například jinde zvrhle znějící sexshop tu tak má honosný název Boutique Erotica). Podobně vypadají města, lidi, i ceny. A taky hokej, což považuju za jisté zklamání a deglorifikaci Kanady. Na zdejších Canadiens měla podle zvěstí panovat nejvášnivější atmosféra na světě, místo toho však byla stejně vlažná jako v USA. A dokonce ještě vlažnější, protože na rozdíl od jižních sousedů tu nedokážou lidi rozpumpovat ani pomocí televizní kostky a dalších vychytávek (ona taky zdejší hala vypadá proti americkým sestřenkám ve Philly a Burghu trochu jako Srbská proti normálnímu stadionu). Jediným silnějším dojmem tak byly ovace publika na adresu bývalého montrealského kapitána Saku Koivu, který přijel v dresu Anaheimu, a zmínku zaslouží i Tomáš Plekanec, který jako první hvězda utkání dovedl domácí k výhře 4:1.

Jinak jsme Montreal zhodnotili jako poněkud nudnější plácek. Pasryně z místního hostelu (už víme, proč byl na naší cestě ten nejlevnější – ty mrchy v něm netopily!) o něm sama prohlásila, že je to malý město, který se tváří jako velký. Kvůli tomu a také vzhledem k přetrvávajícímu klimatu, z něhož by měli radost jen sněhuláci, výjimečně vykrmení tuleni, obzvlášť chlupatí lední medvědi a náš spoluhráč Vojta, jsme vzali na pár hodin zavděk bivakováním v nákupním středisku Complex Desjardins a toužebně jsme vyhlíželi noční přesun na jih do Bostonu. K večeru nás tu ovšem zaujal mumrajch masek, kdy se v té ultrakose sešla jakási skupina všemožně nastrojených mladých (tzn. pod třicet), chvíli se družili na ulici a pak se vydali zřejmě kamsi kalit. Podobné scény byly k vidění i v Bostonu, ovšem nedokážu posoudit, zda to souviselo s blížícím se Halloweenem, či to byla jiná akce. Tak mě napadá, že je možná na místě přidat pár zajímavostí, které jsou za velkou louží trochu jinak než u nás:

• a) Taxy – ze začátku se člověku často přihodí, že si při nakupování jídla v nějakým bufetu pečlivě připraví nastřádané drobné, jenže místo řekněme 6.75 po něm chcou třeba 7.45. Velmi často, a pro mě teda nepochopitelně, je totiž původní cena udávána bez taxy, která se pak připočte. To se týká třeba i cen ubytování nebo oblečení (a zřejmě i jiných věcí). Ale když si chce člověk na ulici koupit u stánku kebab za 5, tak stojí skutečně 5. Proč tu taxu na většině míst nezapočtou rovnou do ceny, mi opravdu uniká.
• b) Spropitné – u pultíku v obchodech většinou mají speciální nádobku označenou „tips“, kam se háže dýžko. Takže když něco stojí 6.90 a vy zaplatíte sedmi dolary, tak těch deset šušňů můžete hodit do nádobky. Mnohem zajímavěji se však dává spropitný v restauracích při platbě kartou. To k účtu přiložíte kreditku, kterou si obsluha odnese, a následněji přinese zpět spolu s druhým účtem. Tam k původní ceně podle svého uvážení připíšete propiskou výši dýžka (doporučuje se 15 procent, ale při těch cenách jsme si před svědomím obhájili i nižší cifry) a oni jej pak dodatečně strhnou z karty.
• c) ID – při vstupu do něčeho, co připomíná bar, hned u dveří nekompromisně vyžadují průkaz totožnosti, aby si ověřili, že je vám víc než jednadvacet. Původně mi lechtalo ego, že si u mě nejsou jistí, zda už jsem tuto věkovou hranici překročil, ale pak sem viděl, že tak lustrují i evidentní šedý vlky.
• d) Guys- to je jen taková drobnost, ale pro mě teda překvapivá. Toto označení se běžně používá nejen pro chlapy, ale i pro ženský.

Poslední americký víkend jsme strávili v Bostonu, který nás přivítal opět přijatelným podzimním počasím a především zaujal svou atmosférou. S trochou nalezblosti se dá říct, že tady na člověka všude dýchá historie. Je tu plno pěkných uliček s domky z červených cihel a na americký poměry spousta starých památek (to znamená z 18. století). Většina z nich je propojená takzvaným trail of freedom, což je z mýho pohledu skvělej turistickej tah, protože stačí následovat červenou stopu po chodníku a ta vás provede celým historickým jádrem města. Dá se to absolvovat i s průvodcem v dobovým kostýmu (podle všeho je to zdarma), ale my jsme se vydali sami a tak jsme si mimo jiné mohli užít pouliční live show v podání party sympaťáků. Něco podobnýho jsme viděli už v New Yorku a spousta věcí se opakovala, ale pořád je to dobrá zábava. Opálení kluci na plácku předvádějí hodně, hodně hustý (abych použil jejich mluvu) gymnastický kousky a při tom oslovují publikum, který je za malou chvíli dost početný a hlavně velice nadšený. Sympaťáci svoje vystoupení doprovází různýma fórkama, který mají celkem ohlas (například na zvuk sirény si pasr lehne na zem jako při zatýkání s komentářem, že tohle černej borec obvykle dělá, když slyší policii, a podobně). Pak si vyberou čtyři náhodný lidi z publika, kolem kterých zase melou fórky (není to nic extra duchaplnýho, ale musím říct, že jsem se pobavil a lidi kolem taky) a ve finále je ti nejlepší ze sympaťáků v saltu přeskočí. Těsně před finále kluci vybírají do kbelíků love, který se jen sypou, někteří jim dokonce věnují i 20 dolarů. Zážitek na zpestření dne je to velice pěknej a silně pochybuju, že by takovej vřelej ohlas mělo něco podobnýho u nás v Česku. Američani sou prostě víc free včetně starýho děduly, kolem kterýho začal jeden ze sympaťáků po tom vystoupení v těsné blízkosti tancovat, a on místo toho, aby ho odstrčil nebo naštvaně odešel, začal dělat ty rapový pohyby taky.

Po obhlédnutí všech památek připomínajících s náležitým patriotismem hlavně odkaz revoluce proti Britům jsme v neděli zamířili metrem přes řeku na vznešenou akademickou půdu, totiž na Harvard (kdo by to do nás řekl?), kde se člověk může volně procházet v areálu univerzity. Aby ale na nás té kultury nebylo příliš, tak jsme si pak střihli výlet k Fenway Parku, neboli legendárnímu stadionu baseballových Red Sox, na němž se hraje už od roku 1912(!). Červený ponožky teď válí ve Světové sérii, takže jsme po městě narazili na velký plachty s nápisy Go Red Sox a některý starý sochy mají na sobě navlečenej dres a přilepený velký červený fousy. Já jsem se byl v sobotu na 3. zápas série (Boston hrál venku) podívat do baru, ale zajímavější sportovní vzruch jsme zažili v neděli. To jsme si našli na netu bostonskej Steeler Bar (ty sou po celých USA) a odpoledne do něj vyrazili na špíl Pittsburghu v Oaklandu. Původně to vypadalo na provar, protože v baru na první pohled nebylo po Steelers ani stopy, ale u vchodu nás poslali po schodech dolů, kde jsme našli parádní fanouškovský hnízdo. Přes 50 pasrů a pasryň, drtivá většina samozřejmě v dresech nebo aspoň mikinách, tu popíjela pivo, vesele klábosila a u toho samozřejmě fandila Steelers. Jen škoda, že ti hráli jak po obrně (tedy jako Zbrojovka) a prohráli, ale i tak to bylo krásné potvrzení už dříve známého faktu, že „Steelers are everywhere.“

A protože černožlutýma klukama jsem celou tuhle ságu začal, hodí se ji stejným způsobem i zakončit. Bez nějakýho přehnanýno mudrování nebo patosu musím říct, že mě USA (v Kanadě jsme byli jen tři dny, což je na hodnocení moc málo) zaujaly mnohem víc, než jsem čekal, ať už vesměs pohodovýma a přátelskýma lidma, nebo velmi zajímavýma městama. Navíc jsme zvládli živě zhlédnout dva zápasy NFL, čtyři NHL a jednu přípravu na NBA, k tomu jsme viděli 5 stadionů pro NFL, 6 pro MLB, 7 pro NHL a 5 pro NBA (pravda, ve čtyřech případech se basketbalový haly shodovaly s hokejovýma), což je slušná porce. Teď už nás čeká jen pondělní přesun do New Yorku a let domů, kde se objevíme v úterý večer. No a kdyby někdo měl chuť zajít na pivo, od úterního dopoledne jsem zase na mobilu a žízeň mám, takže neváhejte psát :-)