Levné cestování ? Náročný program a vzdálené a drahé destinace vyšroubovaly cenu na 75 000 Kč na osobu, ale s cestovkou by tahle trasa stála o mnoho víc. Robin byl rád, že tam byl, viděl věci běžně nevídané, ale přišlo mu to vše moc normální a civilizované, Asie a Afrika jsou i pro něho lepší cestovní cíle. Po kom asi je ? Pro kamaráda Šíšu to byl prý vrcholný životní zážitek.

A teď si můžete přečíst mejly,které průběžně Robin z cesty posílal přátelům a nám rodičům.

Datum: 25. 2. 2013 Buenos Aires

Buenos dias z Věstonic.

Začnu tím nejčerstvějším: přestože je teprve únor, v jedné zdejší restauraci už znají držitele ceny vepř roku. To tak dopadá, když si někdo chce vyhodit z kopýtka (v tomto případě doslova) a zajde si do lepšího podniku na zdejší specialitu. Má propečená žebra bohužel v ústech ze všeho nejvíc připomínaly wrigley spearmint, takže při krájení toho po talíři a jeho okolí nacestovaly víc, než když ještě patřily živé krávě. Jak tedy vypadal zdejší ubrus, nepochybně praný v Arielu, po naší hostině, je zřejmě nasnadě. K čemu se používá látkovej ubrousek jsem bohužel zjistil až poté, co jsem si ozdobil kraťasy. Ale co, dokud člověku není třicet, pořád se má co učit. A alespoň jednomu z nás večeře za několik set korun chutnala. A to včetně vína, díky kterýmu se nasledná Šíšova snaha o vyťukání hesla do facebooku stala velice zábavnou historkou (napopáté nakonec to písmeno 'm' zvládl napsat).

Nicméně tato epizoda je pouze nepatrnou kaňkou na zkušeným pasrovství, který tu zatím předvádíme. Sice se ukázalo, že třítýdenní učení přes internet ke zvládnutí cizího jazyka opravdu nestačí, nicméně třeba s taxikářama si člověk pokecá snadno. Stačí otázka, komu řidič fandí, a následuje jeho nadšený desetiminutový monolog o tom, jak je jeho klub úžasnej, a to i v případě, že je dotyčný příznivcem naprosto provařenýho (druholigovýho) Hurascanu. Na každou doplňující otázku většinou postrádající sloveso pak pasr mele dalších deset minut a tak pořád dokola.

 Právě jeden takový rozněžnělý taxikář nám pomohl sehnat lístky na Clasico Avellaneda, neboli druhé největší argentinské derby. Podrobnější popis tohoto zážitku by mě stál příliš mnoho času a provlhlé spodní prádlo, takže stačí říct, že termín 'atmosféra' je pro mě nyní kdekoliv v Evropě (a ano, i v Kadikoy) naprosto prázdným termínem. Domácí fanoušci Independiente byli tak rozdovádění triumfem nad Racingem, že i seriózní padesátník vedle nás následoval příkladu ostatních, sundal triko a začal s ním vášnivě mávat nad hlavou. Bohužel se nechal strhnout i Šíša, což ovšem nelibě nesla ženská část našeho sektoru (Šíšova verze ženského ohlasu se poněkud liší) ...

No a k těm Věstonicím. Ti vzdělanější tuší, cože bylo v této vísce nalezeno, a jako by to sloužilo coby předloha zdejšímu krangstvu. Viz naše ani ne osmnáctiletá fotbalová sousedka, nad níž jsme se přestali rozplývat v momentě, kdy o přestávce vstala a odhalila přitom, co do té doby sedělo na sedačce. Zdejší dámy se nebojí podělit o to, co jim bylo naděleno, což je v jejich horních polovinách velice vítané (byly spatřeny i takové, které si sem ukládají svůj mobil), nicméně některé spodnější partie by si zasloužily důkladnější maskování než superkratký sukně či kraťasy.

No a když už je co k vidění, tak se 'kamarád' Šíša podělí následovně:

'Ale jedna ta policajtka není špatná'.

'Která?'

'Ta, co právě odešla za roh.'

Super, děkuju za názornou ukázku.

Jinak můžu říct, že tu vládne příjemnej Gabonek, i údajně nebezpečné čtvrti jako La Boca se jeví v pohodě, a město i obyvatelé působí přívětivě.Což bohužel nelze říct o cenách - lístek na onen mač nás stál v přepočtu 1200, malá plechovka koly na stadionu 80 a podobně je to i s nefotbalovými záležitostmi.

To asi bude z Buenos Aires vše, dnes brzy ráno letíme na nejjižnější výspu mimoantarktického světa, což asi bude o něčem jiném...
Datum: 1. 3. 2013 Ohňová země a Patagonie

Zdravím domov z města El Calafete a přidávám report z našich cest po odlehlém jihu Argentiny.

 Opět nám nebyl dopřán standardní let, takže poté, co jsme ve Vídni kvůli sněhové vánici tvrdli tři hodiny na ranveji a v Madridu půl dne kvůli stávce Iberie, jsme tentokrát při cestě z Buenos Aires do Ushuaie museli neplánovaně přistát jinde a čekat, protože v naší destinaci panovala hustá mlha. To nás naladilo na romantické dobrodružství v místě nazývaném El fin del mundo (konec světa), místo boje s přírodními živly jsme však nakonec sváděli boj o to, abychom nezkrachovali. Ushuaia je nejen nejjižnější město světa, ale také nejdražší místo v jižní Americe, kde si člověk připadá jako chodící bankomat, ze kterýho každou chvíli někdo tahá tučnej obnos. Člověk má chvílema pocit, že bude platit i za to, že dýchá zdejší vzduch a nepřivezl si vlastní.

Vzhledem k tomu, že přiblblej hamburger v teplým fastfoodu přijde v přepočtu na dvě kila a litr a půl vody na 40 korun, vzdali jsme se svých gastronomických ambicí a rozhodli se kromě domácích tatranek nasytit pomocí zdejší samošky. V ní jsme nejprve z první řady sledovali dvacetiminutovou telenovelu 'jak zaplatit u pokladny' v podání místní rodinky a poté jsme se vydali na hostinu králů do kuchyňky v našem hostelu. První dva chody v podání broskve a banánu dopadly úspěšně, hlavní bonbonek v podobě buchty se však proměnil v polotovar, v němž  předpokládaná vanilková náplň byla ve skutečnosti papírem. Šíša překonal ostych a zamířil do hostelové soooc přihrádky s označením 'free food', aby přinesl marmeládu, která však byla otevřená a zapáchající. Pokus zachránit situaci zakoupeným čajem ztroskotal na tom, že nebyl pytlíkovej, ale sypanej. Show, které dychtivě přihlížel i Tchajwanec, vařící v kuchyňce maso s desaterem příloh, zachránil alespoň dezert v podobě sladkých oříšků. Jinak na hostelu sme sdíleli pokoj s dalšími čtyřmi osobami ( k jejich smůle byly dvě baby) a ostatní prostory s asi dvacítkou dalších cestovatelů, kteří trávili veškerej čas čuměním do laptopu a iphonu. To my jsme si střihli intelektuální zábavu v podobě partičky šachů. A na rozloučenou sem v kuchyňce zapomněl sáček s použitýma ponožkama (ano, byly cítit tak, jak asi tušíte), takže kdo ví, zda hostel stále existuje.

 Přestože pobyt na úplném jihu byl v mnoha ohledech krušný, postupně u nás začíná převládat pacičkování (pro neznalé - dáváme si to do pacičky). Tělesné strádání a finanční vyčerpání nám totiž nahradilo duševní obohacení, a o to přeci jde. V místě, které je jen tisíc kilometrů od Antarktidy, jsme pluli průlivem Beagle a pozorovali zdejší lachtany hřívnaté neboli lvouny, jak si střeží své harémy (teda ti šťastnější z nich) i tučňáky, kteří se provařovali na suchu, ale ve vodě váleli jako jejich pittsburghstí příbuzní s hokejkama. K tomu jsme měli možnost sledovat opravdu působivé hory Ohňové země, které se cestou na sever mění v nekonečnou rovnou pustinu. Přepluli jsme Magalhaesův průliv, o kterým sem zasněně četl jako malej pasříček a vrchol přišel dnes v podobě návštěvy u ledovce Perito Moreno. Doporučuju si jej najit na googlu nebo mrknout na Šíšovo album na facebooku, protože tady nejde popsat, jak majestátně to působí. Úchvatnej pohled je doprovázenej silným práskáním ledu, jehož menší až obrovské kusy se každou chvíli hroutí do přilehlýho jezera. Do toho palící sluníčko, měnící se naše tvarohový ksichty na pěkně rajčatový, prostě velkej cajk.

 Kontakt s domorodci zatím probíhá ztuha. Po našich holých větách s dotazem zpravidla následuje salva souvětí, který subjekt chrlí, přestože se mu co nejtupějším výrazem (a že nám tato grimasa činí problémy) snažíme naznačit, že ničemu nerozumíme. Základní věci však naštěstí vždy pochopíme. Jinak ke sbližování pomáhá sport – při mém pózování s Terrible Towelem u ledovce kolem procházejícíi americký turista prohlásil 'Steelers are everywhere', TT si půjčil na fotku a těšil se, jak kamarádovi řekne, že v Argentině potkal Čecha fandícího pasrům z Pittsburghu. Ještě víc pomohla Šíšova kšiltovka Zbrojovky, díky které nás identifikoval krajan, co pak s námi asi dva dny cestoval. Nejcennější na něm byl francouzskej kámoš mluvící španělsky, díky kterýmu sme na Perito Moreno ušetřili v přepočtu asi tisíc korun. U ledovce sme taky potkali česko-slovenskej zájezd. Na závěr dne sme si pak dopřáli zabalenou pizzu, kterou jsme ubránili před hladovým psem, a dvě plechovky piva - na naše poměry velkej luxus.

 No nic, už přesluhuju, takže se odebereme k prvnímu víc než pětihodinovýmu spánku od soboty. Po něm nás čeká 45 hodin v autobuse po cestě zpět na sever, pak fotbal v Mendoze, přejezd do Chile... ale to už bude jinej příběh.

 Zdraví vás chicos Robobald a Sisacock.

Datum: 5. 3. 2013 Pozdrav

Ahoj,jsme ve městě Mendoza, odkud se chystáme na výlet do And a poté do Chile. Zdraví slouží, přepadnout se nás zatím nikdo netroufl.
Mějte se pěkně, my se máme.
Robin

Datum: 9. 3. 2013 Tentokrát z Chile

'Koupal ses někdy v Pacifiku?'

Ode dneška můžeme na tuto otázku odpovědět: 'Jistě, copak sem nějakej provar?'

Pravda, voda v chilském Vina del Mar byla tak studená, že určité části těla scvrkávala na minimum, a i žlutej kamarád na obloze umí předvádět lepší výkony, ale to nám nebránilo si pozevlovat na pláži (přestože se jednalo spíš o relax pro ducha nežli zrak). Dovršili jsme tak naši pouť od oceánu k oceánu, jehož součástí byla i nepřetržitá 45hodinová jízda autobusem z jihoargentinského Rio Gallegos do Mendozy. Krajina byla tak rozmanitá, že se dala při fotografiích pořízených s odstupem deseti hodin hrát zábavná hra 'najdi aspoň jeden rozdíl'. Naše obvyklá konverzace, u které by možná zrudnul i Ivánek Horník, zase byla utlumena přítomností dvou slovenských cestujících na vedlejších sedadlech (z nichž jeden byl vegetarián, co nemá rád fotbal - nechápu, co takovej pasr dělá v Argentině). 

Zajímavé je, že veškeré stevardstvo zdejších luxusních autobusů, v nichž jsou servírována jídla jako v letadle, tvoří výhradně borci. U druhého pohlaví jsme s potěšením naznali, že mimo Buenos Aires rapidně ubylo případů věstonicitidy, přičemž zůstaly zachovány klady horních částí těla (i když možná je naše nadšení zkreslené tím, že člověk zničený českou zimou je rád za cokoliv, co je vůbec vidět). Bližší fyzická interakce v podobě podrbání za ouškem zatím proběhla pouze se slečnou jménem Lola, což je fenka našeho pana domácího z Mendozy. Majitel hostelu Jorge je vůbec zajímavá figurka, mluvící anglo-španělsky, což se vhodně doplňovalo s naší ruko-noho-španělštinou. Pobyt v jeho domácnosti (připomínající labyrint, jelikož tam třikrát zabloudil i takovej mistr orienťák jako já) vyvrcholil celkem bohatým barbecue za účasti Jorgeho rodiny a hostů z Kanady, Česka, Německa a Brazílie (týpek ze Sao Paula na nás dokonce vybafl dobrý den, protože byl v Praze a Českým Krumlově). Se Šíšou jsme udělali naší vlasti čest, jelikož jsme se s pouze symbolickým přispěním Němce postarali o veškeré pivo, které bylo servírováno.

Mutovanej kamarád je pro nás zatím celkem vzácností, protože ceny sice cestou na sever poklesly, ovšem neustále zůstávají nad urovní, na níž jsme zvyklí. Už tedy sice neživoříme jako v Ohňové zemi, ale na žádný vyskakování to taky není. Přesto jsme si dopřáli návštěvu řadového ligového zápasu Godoy Cruz - Argentinos Juniors, který vyvrcholil hádkou domácích fanoušků. Respektive jeden křikloun po remíze 0:0 dostal od ostatních vyčiněno, že do domacích borců nemá co kurvovat (řečeno doslova). Zážitek z trochu jiného soudku nám dopřál výlet do And, který vyvrcholil divokou jízdou mikrobusem po serpentinách do výšky 4 tisíce metrů a také výhledem na Aconcaguu - nejvyšší horu na téhle planetě mimo masiv Himalají (jen málo jí chybí k 7 tisícům).

O něco rušněji než v poklidné Mendoze je v chilském Santiagu. Zde jsme byli svědky truchlení za Huga Chaveze (všechny chilský vlajky visí na půl žerdi), pouličního střetu mladých chuligánů s policií (který jsme bohudík sledovali z bezpečí nedalekého kopce) i protestního pochodu nahé baby (který jsme bohužel sledovali ze stejného, ovšem v tomto případě hodně vzdáleného kopce). Největší zážitek nám však poskytl zdejší Národní fotbalový stadion. Pusťte dva pasry na prázdnej padesátitisícovej stánek, na němž můžou i na okraj trávníku, a mají na hodinu a půl pestrou zábavu a naditou kupu fotek. Chile se jinak velmi podobá Argentině, cenově je jen o málo příznivější, ale i to nám dovolilo strávit aspoň jeden večer v knajpě u fotbalu a točenýho (konečně) piva.

Nyní nás čeká poslední maratónský přesun busem, a to 22 hodin do Buenos Aires. Největší zpestření očekávám na argentinsko-chilské hranici, jejíž přechod vyžaduje železné nervy a hlavně se člověk musí vyvarovat převážení obávaných teroristických předmětů v podobě ovoce a zeleniny. Nešťastnici, u níž při cestě do Chile našli banan (jak si to jen mohla dovolit!) málem uvrhli do zdejšího žaláře. Pokud se zadaří a busu cestou nevypadne boční okno jako tomu do Mendozy, mohli bychom stihnout lahůdku v podobě utkáni River Plate - Colon. Snad se před stadionem nebude střílet tak jako při předchozím domácím zápase Riveru...

Datum: 13. 3. 2013 Šíša v akci

(první dva odstavce tohoto mailu tentokrát berte jako trapnou předehru k hlavnímu ději).

Tak už se můžu hrdě honosit nejen označeními Egypťan a Tunisan, ale také Argentinec! To si tak kráčím vpodvečer sám ze šlágru Copa Libertadores mezi týmy Velez Sarsfield a Penarol (až na stadionu sem zjistil, že duel se kvůli výtržnostem v předchozím vzájemném souboji hraje bez diváků a Šíša na tento fotbal prozřetelně jít nechtěl), když se mě na ulici na něco zeptá místní týpek. Na odpověď, že nerozumím, reaguje udivenou anglickou otazkou 'where are you from', načež přidává poznámku, že tady jsem na předměstí Buenos Aires a v takovou hodinu bych si měl dávat sakra velkej pozor. Pak ale poznamenal, že je vlastně všechno cajk, protože on sám si myslel, že jsem Argentinec, takže by mě jako turistu neměl nikdo odhalit. Je fakt, ze přičmoudlej už sem dost.

S výtržnostma na fotbale teď vůbec mají v Argentině velkej problém. Po dalším neúspěchu Bocy hořela auta (pískot tu není dostatečným vyjádřením nesouhlasu) a na zápase River Plate - Colon domácí napadli autobus hostujících fanoušků. Na tomto špílu sme měli tu čest být (i když o incidentu sme se dočetli až den poté), přestože po příjezdu ke stadionu pouhých 20 minut před výkopem jsme byli vykázáni ochrankou, že vstupenky jsou k dispozici jen pro socios (to neznamená socky, i když i tento termín by na nás seděl - je to označení pro členy klubu, kterých tu jsou u těch větších desetitisíce). Zkušení pasři si ale umí poradit, takže na seznam míst, která jsme si vyzvedli, přibyl i Estadio Monumental, kde jsme sledovali výhru Riveru (přezdívaného El mas grande - překlad snad netřeba) 2 ku 1.

Člověk by řekl, že návštěva největšího stadionu Argentiny při zápase musí být aspoň pro danej den událost číslo 1, o tu se však v neděli postaral Šíša. Předchozí autobusovou konverzaci se sympatickou asi třicetiletou stevardkou (prvním ochapadleným tvorem v této funkci) si vyložil jako výzvu, kterou podnítil předaným anglo-španělským vzkazem s kontaktem, jestli by s ním nechtěla někam zajít. Ke svému údivu se v pozdním večeru dostal do víru facebookové konverzace (kterou obě strany vedly pomocí google překladače), jež vyvrcholila pozváním dotyčné na nějakou adresu. Následovala překotná hygienicko-záchodová scénka (pro mě jakožto pozorovatele vrchol této historky), sbalení potřebných gumových propriet a natěšený (či nadržený?) Šíša se v 1 v noci vydal do víru velkoměsta. Z něj se vrátil asi ve 4 s konstatováním, že pasryně měla boyfrienda, tak si aspoň v taxíku projeli noční Buenos Aires při marném hledání otevřené hospody a následně si popovídali na recepci našeho hotelu (opět s přispěním kamaráda Googla v mobilu s wifi).

Vzhledem k tomu, že dalšími řádky už výše napsaný odstavec co do pikantnosti nepřekonám, tak už jen okrajově zmíním další dvě historky. Ještě v Santiagu se Šíša v metru stal obětí kapsáře, kterýmu však snad zkysl výraz na rypáku, když zjistil, že šlohnul jen prázdnou peněženku. Naštěstí to tedy posloužilo jako laciné varování. Dnes jsme pak potřetí během cesty narazili na krajany, když jsme se na konečné metra v BA nadšeně fotili u cedule s nápisem COCOT EXPRESS (hádejte, které z těch slov nás tak zaujalo), z čehož měla kolemjdoucí skupina čtyř borců takovou prdel, že to nemohla být náhoda. Asi o tři hodiny později jsme pak tytéž kořeny potkali na stejné vyhlídkové lodi v deltě řeky Parana a naše tušení se potvrdilo.

Toť už z naší cesty téměř vše. Nyní nás čeká už jen uruguayská epizoda (nemusím snad dodávat, že trajekt je stejně jako všechno ostatní nechutně drahej), která snad bude opepřena megašpílem Nacional - Boca Juniors, a pak už předlouhá cesta domů. Od úterý tak opět budeme k dispozici na posezení u zlatavýho kámoše (už ani nevím, kdy sem tu lahodnou věc naposledy cítil v hrdle).

Tak se mějte a snad sem vás moc nenudil (podrobnosti k případu Šíšův románek podá jistě barvitě sám zúčastněný).

 Datum: 17. 3. 2013 Naposled

Tak už víme, co v Buenos Aires znamená dobrá restaurace. Kromě výborných jídel tu mají lidové ceny (to znamená 120 - 150 českych korun za hlavní chod, takže jsme si dopřáli i předkrm a dezert) a špičkovou obsluhu (čímž nemyslím její číšnické dovednosti). Výsledkem je, že před vchodem až do noci stojí dlouhá fronta lidí, kteří čekají, až se uvolní místečko, které mimo jinými drží dva zkušení pasři z Česka. Jeden až tak zkušeně, že si tu zapomněl kšiltovku, aby měl záminku sem jít druhej den znova, kdy si o ni řekl groteskní malůvkou voskovkou na papírovým ubruse (obojí je součástí každýho stolu). Nevím, zda jsme víc zaujali našimi uměleckými výtvory na ubruse, objednávkou čokoládové pěny spolu s litrovým lahváčem nebo pokusem o konzumaci zdejšího národního nápoje maté, každopádně objev tohoto podniku byl trefou do černýho.

To se nedá říci o zdejších směnárnách. První problém představuje vůbec nějakou v sobotu najít, pak následuje čekání na obsluhu zřejmě popíjející někde v nákupním centru kafíčko, pak je třeba vyčkat na směnu peněz paní před námi, což je zdlouhavý byrokratický proces plný vyplňování různých lejster. A když člověk přijde na řadu, dozví se, že dnes (důvod neznámý) neberou argentinský pesa, ale pouze zahraniční měny. Následná výprava na nákupní třídu s podtitulem 'decentní utrácení přebytečných pesos' se proměnila v akci 'holky z Beverly Hills to jdou roztočit', takže ke slovu se musely dostat i naše kreditky. K dokonalýmu dojmu ála Paris Hilton už nám chyběla jen nová sada kabelek.

No a to je vlastně všechno. Předchozí výprava do Uruguaye se dá shrnout jako aklimatizace na českej mrdaz (ke slovu opět musely přijít dlouhý gatě), koupání v Atlantiku (vzhledem k výše uvedenýmu žadná Havaj) a vyzvednutí špílu Nacional - Boca Juniors na téměř plném legendárním Estadio Centenario. Zároveň se zde začal projevovat neblahý vliv dlouhého soužití geniálních jedinců, který vyústil v natočení scénky 'pudl a kokr vám chtějí něco říct'. Nevím, zda vzniklý snímek přihlásit do Českého Lva, či si ho ponechat jako důkaz pro případ, že bych potřeboval doložit, že nejsem duševně zcela zdráv.

Teď nás čeká už jen dlouhatánská cesta zpátky, což je konec naší jihoamerické pohádky. Nechtěl sem psát žádnou bajku, prostě to tady bylo v cajku. Snad sem vás moc nenudil, to bych si teda vyprosil. A těším se na brzké shledání, nejlépe s dobrým škopkem na dlani. Teď už radši půjdu balit, potom spát, aby mi z toho psaní nezačalo hrabat.

Tož caubaldcock a brzo na videnoucock.