V srpnu 2019 jsme vyrazili do Střední Asie. Ve dvou na jedné motorce. Když jsme se dostali na wifi, posílali jsme zprávy některým svým kamarádům. Z těchto zpráv a některých ohlasů na ně je sestavena následující reportáž.

I. Z Brna na rusko-kazašsko hranici a kousek dál

Tento přesun trval  7 dní a celý jsme ho kromě malé odbočky jeli po stejné trase jako v roce 2017. Tenkrát, jak je popsáno v minulém článku, jsme pochybovali o smyslu dalekého cestování přes Rusko. Tentokrát jsme byli v pohodě.

1. zpráva, 21. 6.2019, 5.den na cestě : Jsme v Tatarstánu

Zdravíme z Kazaně. Za necelých 5 dní jsme ujeli 3 000 km. Cestu až do Kazachstánu bereme jako tranzit. Co to znamená ? Ráno vstaneme, uvaříme čínskou polévku (někdy v ruském provedení), sbalíme stan a jedeme cestou, kterou jsme jeli před dvěma roky směrem na Bajkal. Pořád platí "Široká strana maja radnaja ..". Množství kilometrů si zpestřujeme drobnými radostmi jako je zastávka na zmrzlinu, na oběd, na nákup a pokec s místními při té příležitosti. Lidé nám říkají, že jsme molodci (pro mladší z vás to znamená borci). Největší vzrušení je předjíždění dlouhých kolon kamionů po krajnici. Ty jsou většinou ve městech, která občas naše dálková silnice M7 křižuje.

Cestou si každý po svém přemýšlíme. O vás, o horách v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, o cestě před dvěma lety na Bajkal... Já Jana coby mluvčí skupiny mám hotový scénář thrilleru Den kamionů. Podobnost s knihou a filmem Den trifidů je náhodná. V Den kamionů budou všechny silnice na světě ucpané kamiony. Den poté i železnice nebudou jezdit, na přejezdech budou stát kamiony. Lidi budou muset chodit pěšky, jíst budou to, co se urodí v nejbližším okolí. Přestanou vyhazovat funkční věci jen proto, aby si koupili to samé v modernějším provedení.Nebudou kupovat nesmysly. Víc se dozvíte z filmu, až ho prodám do Hollywoodu.

Každý den večer nakoupíme a jdeme hledat místo pro táboření.  V noci je chládek, ve dne teplo, tak je vše OK. Každý cestovatel od Holuba po Přibáně musel dlouho cestovat, než našel to, co hledal. Tak to je. 

Z reakcí kamarádů:

Majka :

Honza : Zdar z Moravy, díky za report. Já jsem to měl v roce 1997  naopak (pozn.-jel na kole na Bajkal). Kamiony mě předjížděly zprava ...

Zdeněk : Ahoj mototrempi, docela vás obdivuji. Takový výkon bych chtěl někdy zažít. Nevím, kdy se mi to podaří.Vydržet 600 km v sedle si neumím představit. Když jsem se v úterý vrátil ze Slovenska  a ten den ujel 350 km, nevěděl jsem, jak si doma sednout. Ten Ural není vůbec pohodlný s novým sedadlem ...

Pavel : Ahoj, díky za info, když to čtu, jako bych kousky cesty viděl :-)

2. zpráva, 23.6.2019, 7.den na cestě : Pozdrav z Južněuralsku

Zdravíme z asijské části Uralu, 40 km od Kazachstánu. Máme za sebou 4 150 km. Nejdřív máme vyřídit pozdravy od našich kamarádů Ani, Kolji a Stěpy, u kterých jako před dvěma lety spíme. Tehdy si nás odchytili na parkovišti před supermarketem. Mají doma wifi, tak je čas napsat, než Aňa udělá pelmeně. Je tu plus tři hodiny.

Za Kazaní jsme zažili první průtrž mračen. Bylo to varování, kdyby déšť přišel v noci, od stanu bychom se bahnem těžko dostávali na silnici. Jak se vlastně hledá spaní, když je na každé odbočce z z asfaltky bahno ? Na to máme jeden z oblíbených systémů  jménem "dači" (chaty) . V Rusku jsou miliony chat v obrovských koloniích, kam vedou zpevněné cesty. Tam vjedete a jedete na konec, kde je často točna. V poslední chatě se zeptáte, zde je  možno si poblíž postavit stan. Vždy lze. U hnusného města Naběrežnyje Čelny, kde se vyrábějí náklaďáky Kamaz, měla na nás štěstí učitělnica Galja. Večeře, povídání, snídaně se nedaly odmítnout. Moc nám děkovala, že jsme se zastavili zrovna u ní. Je v důchodu, ale musí učit. Její důchod je 5 000 rublů, na naše 1 800 korun. Pak se člověk nemůže divit, že jim 16 - 17 korun za litr benzínu připadá hodně.

Od Galji jsme volali Koljovi, že jedeme za nimi na návštěvu.  On, že je s přáteli na víkend u jezera Čebarkuli, 650 km daleko. Tak jsme se domluvili, že to za den dáme a přijedeme za nimi. Tak šťastného člověka jsme v telefonu ještě neslyšeli.

V sobotu nás tedy čekal přejezd Barkoštánu a pohoří Ural. Přes Ural jsme jeli už dvakrát v dešti, tentokrát bez deště. Žádná radost to nebyla, hlavně v první části. Zase ty kamiony... Tady by se mohla točit upoutávka na můj film.

Večer jsme už byli v "bázi oddycha" u přírodního poduralského jezera. Byl to údajně první letošní hezký víkend, tak bylo plno. To víte, na Sibiři zima končí v květnu, pak je krátké léto ...

Koljova parta spala v chatkách a čítala 10 dospělých (30-40 let) a osm malých dětí, jako my za mlada. Nejlepší bylo, že Koljovi nevěřili, že přijedou kamarádi z Česka, dokud jsme tam nebyli.  Nikdo se neopil, pocucávali každý jedno pivo, přesto bylo veselo.

Největší opilci jsme byli my s PETkou s 1,5 litry piva. Větší balení tu nemají.

Odchytil si nás majitel bázy, udělal si spoustu fotek a nahrál s námi rozhovor na diktafon. Budeme prý na jejich webu, takové jsme v Rusku vážené celebrity.

V neděli nám nebylo dovoleno odjet. Nastal Líný den. Kolja nás povozil po loďce po jezeře, pokecali jsme a přes Čeljabinsk jsme odjeli k němu domů. Za dva roky vybudoval Kolja velkou dílnu a pravou ruskou baňu. Vypotili jsme špínu, osprchovali se v nové koupelně. Na záchod se ale chodí na kadibudku na zahradu . Proč nemá záchod v domě ? Prý je to tak baví, chodit vykonávat potřebu ven ....

Z reakcí kamarádů :

Helena : Zdarec, je vidět že Slovan všude bratry má ...

Agáta : Ahoj, vždycky, když otevřu počítač, jste o 1500 km dál ...Jojo Ural, tam jsem kdysi měla kamarádku. Už je to dávno ...

3. Nenapsaný email, 24. 6.  Jak stará, tak blbá

Nejnepříjemnější věcí na cestách na východ jsou hranice.  Vůbec nechápeme lidi, co je chtějí opět zavést v Evropě. Odbavení na rusko-kazašské hranici proběhlo v pohodě, byli jsme tam skoro sami, nikdo nebuzeroval. Vjeli jsme do Kazachstánu a člověk si myslel, že má to nejhorší za sebou. V Kazachstánu je povinnost zaplatit si strachovku - povinné ručení. Zelená karta tady neplatí. Vyškolená z Arménie, kde jsem se na rozdíl od kamarádů nenechala okrást (my jsme za stejné pojištění platili 5 euro, oni 30 euro) jsem si vybrala kancelář. Znala jsem samozřejmě kurz kazachstánského tenge k dolaru i euru. Chlap vystavil pojistku a řekl si 5 000 tenge. Směnárna nikde, kartou platit nelze, eura a dolary taky nechce. Tak prý 3 000 rublů. V euforii, že už můžeme v těch 40 stupních jet, jsem mu je dala. Ještě přátelsky poradil, že se jezdí 90, ale toleruje se rychlost do 100, ve 105 už se platí pokuty. Po pár km jsem zjistila, že jsem byla okradena.Začal boj s Jirkou. "Vrátíme se." "Ne, kašli na to". "To nejde, tady nejde jen o peníze, ale o princip..."

Po 30 km jsme dojeli k hotelu a směnárně a já poprosila paní, aby oznámila policajtům, jak jsou na hranici okrádáni cizinci. Paní zavolala na 112 a začaly se dít věci. Přijelo policejní auto - 3 policajti (vlastně jedna ženská) a voják se samopalem a kvůli pár stovkám začala podobná akce, jako když ozbrojené speciální jednotky Policie ČR obsazovaly Úřad vlády kvůli kabelce paní Nečasové.

Zkrátím to : Musela jsem podat trestní oznámení na pojišťováka, pak jsme jeli s majáčky za ním,on se přiznal a vrátil mi 2 000 rublů, pak jsem trestní oznámení stáhla a mohli jsme odjet. Akce trvala dvě hodiny, policejní auto najelo 100 km, Jirka byl na mě naštvaný (poprvé a naposledy za celých 32 dní). Paní neúplatná policajtka mi děkovala, že jsem to oznámila. Oni vědí, že cizinci jsou okrádáni, ale když jim to nikdo neoznámí, nemohou konat. No doufáme, že minimálně tuto sezónu si všichni pohraniční šmejdi dají na cizince bacha. Pokud tam ještě pojedete, normální cena strachovky na měsíc pro BMW je 900 - 1000 rublů.

II: Přes Kazachstán do Kyrgyzstánu

Kazachstán je nejbohatší z pěti zemí Střední Asie . Bohužel je to poznat jen v největších městech Astaně, co je opět přejmenovaná, a v Almaty. V průvodci Lonely Planet se doslova píše : "Hlavní nebezpečí, jež na vás při jízdě autem nebo na motocyklu  v Kazachstánu číhá, představuje dopravní policie a špatný stav silnic ( přesně v tomto pořadí)". Strávili jsme tu 4,5 dne.

25.6.2019, 9.den : Kazachstán poprvé 

Na dnešek se mi zdál sen. Zeman pro sešlost odstoupil z funkce a náš parlament rozhodl o tom, že se na jeho počest přejmenuje Praha na Zeman-carov, Miloš nebo podobně. Na demonstraci do Prahy se sjelo 2 miliony lidí, ale nic se nezměnilo. Politici se divili, o co těm lidem jde ...

Právě jsme ve městě Nur-Sultan, kde se toto stalo letos v březnu. Dříve to byla Astana, ještě  předtím Akmola. Jen se dvěma rozdíly : 1. Kazachstánský prezident vládl 28 let.. 2. Nikomu z  lidí, se kterými jsme mluvili, se to nelíbí, ale demonstrovat nemohou. Zatkli by je. Doufám, že se mi nebude zdát o tom, jak policie ČR zatýká 258 000 lidí.

V pondělí ráno jsme se těšili, jak budeme spát někde v klidu daleko od lidí a nikdo o nás nebude pečovat. Průjezd stepí je velmi rozmanitý. Každých 100 km je něco zajímavého. Stádo krav a kovboj na koni. Vyschlé jezero plné soli. Benzínka jak v restrostylu 50. let. Hasiči hasí požár náklaďáku. A tak nám těch 1200 km za den a půl pěkně uběhlo. Velmi příjemný je pohled na cenu benzínu. 10 Kč za litr pro nás opravdu není moc, místní si myslí opak.

A jak dopadla noc ve stepi ? Už se stmívalo a pořád jsme nenašli vhodné místo. Dva Kazaši nás pozvali  "v gosti". Jasně, ale jen, když budeme moci spát ve svém stanu.  Opomněli dodat, že je to o 75 km dál. Rychlostí  120 km/hod. cesta uběhla rychle. Večer u piva Praga ze specializované  prodejny alkoholu Praga (ano,jsme u muslimů) se šesti mladými Kazachy proběhl příjemně a bez vodky a opití. Máme štěstí na slušňáky.

Jiný hodný Kazach nás v Nur Sultanu dovedl přes celé město do servisu BMW. Po 10 000 km jsme tady plánovali vyměnit olej v motoru a v kardanu. Wifi, kafíčko, chládeček v luxusním BMW baráku... Jen ti mechanici byli hrozní. Nepustili Jirku do dílny, tak jen bezmocně pozoroval malým okýnkem,  jak starý olej vypouštějí, zatímco Bavoš stojí na bočním stojanu. Kardanový olej nemají. My jo. Vyměnit ho nemohou, nemají na to nářadí a neumějí to. Zlatí Rusové v BMW v ruském Krasnojarsku, naprosto se to nedá srovnat ! 

Jak se ochlazujeme při jízdě ve vedru ve stepi a polopoušti ? Přemýšlíme třeba o cestě s naším novým Uralem na Island.

Reakce kamarádů

Jana : Ahoj, čtu pozorně vaše zpravodajství a držím palce, ať vás i nadále provází štěstí. Já se smažím v práci a vzpomínám, jak byla vloni na Islandu krásná zima...

Pavel : Ježíšmarjá, hezký čtení !

Lukáš : Díky za vaše zprávy, jsou super.

Hanka :Tady máme předpověď na zítra - tropická vedra a čeká se, že padne český rekord 40,4 stupně. Takže tu kazašskou step budeme mít za chvíli doma ...

Kazachstán podruhé, 28. 6., 12.den, pozměněno  doplněno

Zdravíme od kyrgyzských hranic. Z NUr Sultanu jsme vyrazili do Almaty. Tak se teď jmenuje Alma Ata, kde jsme byli v roce 1987. To jsme do hor nejezdili na motorce, ale chodili po nich pěšky. Předpokládali jsme , že silnice mezi dvěma největšími městy bohatého Kazachstánu bude pěkná, také nám to všichni místní tvrdili. Nikdy totiž po ní nejeli.

Prvních 200 km do města Karaganda odpovídalo představám. Na začátku města jsme odbočili na obchvat, to už byl překvapivě tankodrom. Za ním se dálnice buduje, cesta je - no prostě rozmanitá. Na ní v polopoušti, zejména v místech, kde kromě stavebních strojů nikdo nejezdí a silnice je rovná jako podle pravítka, číhají supi. To předjedete ploužící se stavební stroj přes plnou čáru a už vás mají. Váš přestupek má hodnotu 200 euro. Můžeme sepsat protokol na stanici ( je 40 stupňů, nejbližší stanice 50 km) nebo se dohodneme jinak. Podle rad jsme dělali, že nerozumíme rusky. Borec vytáhl mobil s překladačem... Dohodli jsme se jinak, na 10 000 tenge, což je asi 600 korun. Bohužel jsme neměli menší bankovku.Od té doby jel Jirka vzorně jako nikdy. Ani želvu by nepředjel. Asi o 100 km dál jsme potkali místní motorkáře. Jeli z Almaty do Murmansku a zpět to prý vezmou přes Kavkaz. Říkali, že policajti nejsou oprávnění vybírat hotově pokuty, že je musíme donutit na místě napsat protokol. Pak bude soud, který rozhodne o výši pokuty, a nám dojde domů složenka. Nám samozřejmě by nedošla.

První noc jsme spali u chat lidí, co žijí v jednom z místních měst. Vídáme je jen z dálky jako ocelová města s hrozivě kouřícími komíny. Dostali jsme čerstvou zeleninku.

Druhou noc na přesunu jsme spali ve vesnici na břehu Balchašského jezera.

Ve vesnici bychom nikomu nepřáli bydlet. Ale hodně lidí mělo staré Uraly a byli milí. Jezero je 13. největší na světě a je unikátní - polovina je sladkovodní a polovina slaná. Postupně  vysychá(kvůli závlahám), což jsme viděli na vlastní oči u té slané části. Jeli jsme kolem něho asi 400  kilometrů po odporné silnici. Vedle se staví dálnice, tak až tam pojedete vy, bude tam třeba už asfalt.

Jestli jsme v něčem dobří, tak v tom, že do velkého města dojedeme v největší odpolední zácpě.  Také v Almaty to tak bylo, jak dokazuje fotka z jedné křižovatky.

Náš plán byl - dojet do hor nad městem a přespat přibližně v místě, kde jsme spali v jurtách před těmi 32 lety. Jenže .... K rychlobruslařskému stadionu Medeo ve výšce 1691 metrů jsme dojeli, dál je zákaz vjezdu. Nahoru se může jen maršrutkou nebo lanovkou. Jet tam a nechat na parkovišti motorku nepřicházelo v úvahu, tak jsme se utábořili kousek od lanovky vedle garáží. Hodně retro na bohatou zemi. Druhý den ráno jsme sjížděli kolem BMW. Nechali jsme si vyměnit olej v kardanu. Starý nevylévali do nádoby, ale na motorku a na zem.

Kazachstán tentokrát nenadchl. Ale potěšila pěkná setkání s lidmi, koně, velbloudi, řidič kamionu, co sem jel 7 dní z Prahy,samozřejmě Medeo. Kdo nezažil a nemá duši tuláka nebo nečetl Kerouaca a nezná třetí proud, asi nás nechápe.

Reakce kamarádů :

Honza : zdaar, ba jo - špecifika východu ... šak probírám zážitky kamioňáků z východu v ZE ŽIVOTA CYKLOTREMPA.. Moje příhody s postsovětskýma policajtama úplně jiný --" tady máš deset tengi na chleb "   Nepodcenil jsem totiž otázku image ... držme se !!!     

III. Kyrgyzstán, země koní, hor a jurt

V Kyrgyzstánu jsme byli nejdéle. Rozhodli jsme se nejezdit po dlouhých šotolinových cestách, takže tam, kde jsme byli, můžete jet klidně na cestovním motocyklu nebo obyčejným autem.

2.7., 16.den na cestě

Zdarec. Víte, co znamenají čísla 220 000 a 8 200 ? První znamená ,kolik km má právě najeto náš Bavošek, druhé, kolik máme společně najeto po 15 dnech na cestě. Jsme na kraji pro nás nepěkného města Oš a míříme do Pamíru. Je vedro a všude kolem proudí množství aut.

V Kyrgyzstánu jsme nejdříve objeli dokola jezero Issyl Kul. Je to druhé největší vysokohorské jezero na světě, větší je jen jihoamerické jezero Titicaca. Severní a jižní břek jezera jsou úplně jiné. Dvě krásné noci jsme spali na břehu jezera. Jen my, voda, v dálce zasněžené hory a obloha plná nádherných hvězd. Kousek od nás se zrovna potuloval po hřebenech Ťan Šanu náš starší syn. Byli jsme nedaleko čínské hranice a taky nejdál na východ od domova.

Cestou jsme navštívili muzeum ruského vojáka a cestovatele Přewalského.   U  nás je známý díky koni, kterého objevil, ale jeho život a cesty jsou úžasné. Zaujalo nás, že na první expedici si musel vydělat pokerem. V polovině 19.století. A proč tady má muzeum ? Na poslední expedici se napil vody z jedné řeky a onemocněl, asi břišním tyfem. Nebojte se, my jsme na něj očkovaní a pijeme zásadně balenou vodu. Přewalski se tady léčil. Když věděl, že umře, poslal carovi žádost, že chce být pohřben ve svém cestovatelském oblečení. Prostě to byl borec.

Od jezera jsme odjeli do centrální části pohoří Ťan Šan a strávili jednu noc u jurt místních pastevců. Povídání, hvězdy, hory, vše bylo tak krásné, že se to nedá slovy popsat. Jedna z nejkrásnějších nocí v životě.

Pak jsme jeli střídavě pěknými horami kolem jezer a obydlenou zemědělskou oblastí. Spali jsme na kraji vesnice a večeřeli kompoty a jídlo, co nám donesli vesničané.

Je tu horko, lidi jsou moc fajn jako řidiči. Jako policajti hovada. Zatím policajtům odoláváme. Jirka jezdí dlouhé úseky na prázdné silnici poctivě šedesátkou. Supi číhají všude, i v divočině, jak se dozvíte posléze.

Jestli si myslíte, že jsme dobrodruzi, tak nejsme. Potkali jsme asi 3 letého Benjamina a českým a švýcarským pasem. Jde pěšky od maminky v Praze do Indie. Zatím tři roky. Věci táhne na vozíku za sebou,spí na divoko. Zastavují u něho skoro jen Francouzi. My jsme první Češi. Má před sebou Čínu a pak tu Indii. Když pojedete kolem něho, zastavte se. Umí česky. My jsme zatím potkali z cizinců pár motorek v protisměru a pár cyklistů.

Návrat z ráje, 4.7. 219, 18.den na cestě

Kyrgyzové říkají, že když Bůh dělil národům Zemi, zapomněl na Kyrgyzy. Tak jim dal kus ráje. Ten je v horách, ale to je v horách všude. Po dvou dnech jsme se vrátili z kyrgyzského ráje a píšeme zase z banky, kde nás pustili na interní wifi.

Když jsme odjížděli do Střední Asie, plánovali jsme, že z Kyrgyzstánu do Tádžikistánu a dál pojedeme přes nejvyšší silnici světa zvanou Pamír Highway. Jak jsme si po večerech ve stanu četli o ní, , přehodnotili jsme to. Nechceme někde v místě, kde projedou dvě auta za den, rozbít motorku. Všichni to jezdí sólo, my jsme dva důchodci na přetížené motorce.

V úterý jsme vám poslali zprávu a vydali se do Pamíru se aspoň těmito horami pokochat a podívat se na sedmitisícovku  Pik Lenina. Najednou Jirka říká : "Za námi jede motorka." Najednou je GSo vedle nás a zazní : "Vás bych tady nečekal". Petr Sýs, vyjel tři dny před námi. Kámoš nás v dubnu seznámil na srazu GS fóra v Pozďatíně. Dali jsme si společný oběd (šašlyk z baraniny) , pokecali a vyrazili dál společně přes vysoká sedla ( cca 3600 m. Ve vesnici Sarytas se před námi objevila hradba pohoří Pamír. Bílé kopce na modrém pozadí, pohádka. Asi 40 km jsme jeli k vyhlídce na Pik Lenina. Petr se chystal spát v základním táboře pod horou, nám se nechce jet 40 km offroadu  a ráno totéž zpátky. Rozloučili jsme se, Petr odjel. Za 15 minut jsme se rozhodli, že to dáme, a vyrazili za Petrem.

40 km s několika brody a dost blbými úseky jsme jeli dvě hodiny. Snad do rána nezaprší :-) Nahoře nás oba zavalil nával štěstí. Musela jsem (Jana) dát nahoře Petrovi pusu, jak jsme byla šťastná. Bez něho bychom tam nejeli. Dost se divil, má asi 37 let a asi není na takový nával emocí od důchodkyň zvyklý …

Dohodli jsme se, že přespíme v jurtě a podpoříme místní podnikatele. Na výdělek mají jen dva měsíce v roce, jinak je všude sníh. Vedle spal ve stanu Íránec. Přijel na kole z Biškeku, přes hory to je 1000 km.  Musí šetřit, proto ten stan. Zaplatil si průvodce na šestidenní aklimatizační výstupy a pak na výstup na vrchol.

Večer nás Petr lámal, ať jedeme přes Pamír, že to dáme. S ním nemůžeme, máme vízum až od pátku (za dva dny) a navíc on jede sám, je rychlý a bude odbočovat tam, kam se běžně nejezdí.

V noci Janu rozbolela hlava. Je to výšková nemoc (jsme 3 600 metrů vysoko) nebo věkem ? Od září jedu Sixty six...

Ráno se nám nikomu nechtělo odjet. Dolů jsme těch 40 km jeli hodinu i s focením. Petr čekal na problémových místech, filmoval nás, ale radost jsme mu neudělali ani v brodech, nespadli jsme. Za další hodinu v Sarytaši jsme se rozloučili, on jel na Pamír Highway, my zpátky do Oše.  Cestou jsme chytli bouřku a na zastávce autobusu potkali dva postarší cyklisty z Itálie. Jeli PH a říkali : hluboké díry, rolety, ve dvou by to na motorce nejeli.

Za hodinu jsme se v asi 2 000 m utábořili ve stanu, pozorovali život pastevců a Janu konečně přestala bolet hlava. V noci jsme si každý popřemýšleli. Jirka o tom, že je škoda to nejet. Ráno vyjedeme do sedla, kde bude signál, a zařídíme se podle slíbené Petrovy SMS. Jana o příbězích horolezců, kteří se vydali na vysokou horu a před vrcholem se museli z různých důvodů otočit a jít zpátky.  A o těch, co tu sílu jít zpět bez dosažení vrcholu nenašli, dosáhli vrcholu a zahynuli cestou dolů...

Ráno jsme četli SMS: "90 % pohoda, 10 % děs. Děs pro drsňáka Petra má pro nás hodnotu aspoň pět děsů. Nejedeme tam. Nechceme čekat jako jeden Rus měsíc, než nám doveze do nehostinných krajů nové kolo.

Po 600 km jsme zpátky v Oši, jedeme na jinou hranici. Poznáme kraje, kde nikdo známý nebyl.

Z reakcí kamarádů :

Frank : Gratulace k dosažení base campu...

Hanka : Ahoj, je to bomba. Měli byste o tom napsat knihu...

Pavel : Ahoj, Čtu váš email v zácpě v Praze, krásné místo Praha..i teplo je a těch lidí, nádhera. Pro začtení zapomínám popojíždět, následuje troubení a fakování. Všichni někam spěchají a já se k nim nutně přidávám. Na dálku vám závidím, i když máte asi i dost těžké dny na té cestě. Držím palce..

Agáta a Drahoš : Ahoj do ráje, škoda, že tam, kde jste teď vy (myslím ty hory), se asi nepodívám...moc ráda bych- No uvidíme, co přinese čas. Mějte se nádherně a ať slouží motorka.

Olga : …Je to úžasné, co zažíváte. Čtu a ani nedýchám...

Neposlaný mejl - Motocykl BMW není způsobilý pro provoz v Kyrgyzstánu

Nevěříte svým očím ? Tak čtěte dál

Po asi 100 km jízdy  v Kyrgyzstánu po krásné silnici mezi horami nás zastavili policajti ? "Co se děje ? Jedeme správnou rychlostí, nepředjíždíme na plné čáře jak mnoho místních ?" Policajt : "Máte vážný problém. Špatně vám svítí světla - malé světlo svítí málo".

To snad nemyslí vážně. Vysvětlujeme, že to je taková konstrukce, že malé světlo je parkovací, Jirka předvádí, že vše funguje. A že jsme byli dopoledne v servisu BMW v Almaty, ať si tam zavolá. Nebo že zavoláme na německou ambasádu, a oni mu vysvětlí, že u německého motocyklu je to správně. Nic ho nezajímá. "Podle kyrgyzských zákonů musí obě světla svítit stejně, jinak musí být motocykl odstaven jako nepojízdný". Předjíždí nás rezavé žiguli. Na malém rezavém vozíku veze dva koně. Policajt : "Kdybyste mi dali 5000 somů (1500 Kč), přimhouřím oči a pustím vás dál." Hajzl jeden. Nic nedostane, kdybychom tu měli stanovat. Chci mluvit se šéfem v policejním autě. Sedí tam prošedivělý šedesátník. Hned na něj spustím : "Jestli si myslíš , že vám dáme peníze, tak se mýlíš. Nic jsme neudělali, zavoláme na německou ambasádu. Beztak jsi sloužil jako okupant v Milovicích". Kdo to nevíte, tak na cestách v bývalém Sovětském svazu jsme potkali desítky chlapů, co byli v Milovicích na vojně a vzpomínají na ty krásné roky. Slovo okupant neznají. "Ne, já jsem nesloužil v Milovicích, sloužil jsem v Německu. A jak se jmenuješ ? Jana, to je krásné jméno. … Tak se uklidni, nic nemusíte platit, jeďte dál".

IV. Tádžikistán, země nesmírně pohostinných lidí

V Tádžikistánu jsme projeli severní část země. I když jsme tam nebyli dlouho, silně na nás zapůsobil a užili jsme si ho. Jirka tu byl podruhé, před mnoha lety chodil po Fanských horách.

7.7.2019, 21.den, z Buchary o Tádžikistánu

Další země a vše je jinak. Lidi jinak vypadají, ženy nosí jiné, hodně barevné šaty, chlapi mají jiné čepice. Policie nečíhá. Jdete na kebab. V jídelně jí nějaký borec, vybízí nás, ať si objednáme colu a upozorňuje nás, že prodavač je němý. Pak odchází a říká nám : "Neplaťte, zaplatil jsem za vás." Meruňky. Právě se sklízí a suší. V sadech i na silnici. Ženský ve vedru makají na poli. Slyší motorku, narovnají se a zamávají nám. Máváme taky, ženy se smějí a pak se ohnou k motyce.

Jedeme do zelených hor. Žádné jurty, žádní koně. Tádžici nekočovali jako Kyrgyzové a Kazaši, vždy byli usedlí zemědělci. Jedeme přes hodně vysoké hory, po průjezdu tunelem přichází bouřka. Vlevo se tyčí 5 000 metrů vysoké štíty, vpravo je 500 metrů hluboký sráz. Oblékáme nepromoky u pomníčků těch, co sjeli ze silnice do strže. Jedeme dál, není kde zastavit. Skoro pro proudy vody nevidíme, ze silnice se stává řeka. Dole nacházíme úkryt ve velikém altánu. Tři cca 60 letí kamarádi tam hodují a zvou nás.Plov, šašlyk, jezte víc, salát. Jana zachraňuje čest rodiny a dává si s nimi vodku. Jeden z borců říká. "Tu bouřku zařídil Bůh, abychom se seznámili a mohli vás pohostit. To jsou muslimové.

Druhý žije a pracuje už tři roky v New Yorku. "Co se ti v Americe nejvíc líbí ?" Čekáme, že řekne peníze. On řekne demokracie. Nikdo mě neustále nekontroluje, neomezuje, my bychom řekli nebuzeruje...

Jedeme z Anji na jih a odbočujeme do Fanských hor k jezeru Iskanedrul. Všichni tvrdí, že je tam pěkná nová silnice. Informace je stará 60 let, silnice je rozbitá, ve vyšší poloze ani žádná není, přestože vede k chatě pana prezidenta. Večer spíme ve stanu hned u jezera. Prší, a tak jsme v hospodě s partou kamarádů z Dušanbe. Pěkný pokec.  Cestou dolů jsme setkání. My, tři německé motorky, dva Australani na endurech a australský pár na kolech. To nevymyslíš.

Odbočujeme několikrát do hor. Místo koní tu mají oslíky, ženy chodí nastrojené v tradičních šatech. Narazili jsme na pěkné mauzoleum a muzeum slavného básníka z 10.století. 

Na jedné z odboček spíme v horách nad letním obydlím mladé rodiny s dětmi. Večer přijel táta z práce se svým kropicím autem, donesl nám nějaké jídlo a sobě modlící kobereček. Dal ho mezi motocykl a stan a pomodlil se za náš šťastný návrat domů.

Ještě máte něco proti muslimům ?

Naprosto všude jsou fotky prezidenta, i vysoko v horách, děsný narcis to je. Důchodci v Anji nabádají : "Vyfoťte si ho, je to moc dobrý prezident." Parta z Dušanbe to vidí úplně obráceně. My tak, když jsme si o něm četli. Nepřipomíná vám to něco ? 

V. Uzbekistánem po Hedvábné stezce

V Uzbekistánu jsme si užili slavná města na Hedvábné stezce - Samarkand, Bucharu a Chivu, taky vedro, pouště, pěkné i rozbité silnice. Byli jsme smutní na břehu bývalého Aralského jezera a těšili se už domů.

8.července, 22.den, Uzbekistán poprvé

Procházíme se v lehkém oblečení po starobylém městě. Hraje hudba , mlsáme zmrzlinu, popíjíme pivo a radujeme se z nedělního večera stejně jako spousta domorodců kolem nás.Je to sen nebo fata morgana po průjezdu pouští ?

V neděli ráno jsme jako vždy (zatím) přednostně prošli přes hranici a ocitli se v Uzbekistánu. Lautr rovina a samá auta Chevrolet, to je první dojem. No občas, výjimečně potkáte i toyotu nebo žiguli. 50 km od hranice je Samarkand, nejznámější a nejvýznamnější město na Hedvábné stezce. Krásné stavby, asi jste je viděli na mnoha obrázcích. My u nich přemýšlíme o Timurovi. Na jedné straně drsný válečník a krutý dobyvatel, na druhé straně milovník umění, co nechal postavit tuto Nádheru. Je neděle a všude plno místních lidí, svateb, vládne báječná atmosféra.  

Odpoledne jedeme dál na západ. Přesun probíhá ve stylu "..zpívám si o stínu, kterej by byl jako dlaň" Že by tu tu Ryvola někdy byl ? V Buchaře zastavíme ve starém městě , je 18,30 a 45 stupňů tepla. Hned nám přichází maník nabídnout ubytování. To se nám líbí, 24 dolarů se snídaní zůstane v rodině. Rozhodli jsme se, že nebudeme v chudých zemích o cenách smlouvat. A taky že nebudeme používat Booking, kterému musí ubytovatelé odevzdávat docela velkou část utržených peněz, které končí někde v Singapuru či kde.

Takže jste pochopili, že ten úvod je pravda. Nejsme sami v krásné Buchaře na motorkách. Viděli jsme zaparkované GS z Itálie a poklábosili s Němcem, taky na 1200 GS. Skoro všichni cestovatelé na motorkách jedou sami, bez kamarádů a spolujezdců.

V pondělí dopoledne jsme si znovu prošli památky, ale bez těch lidí a atmosféry to není ono. Teď dáme sprchu a vyrazíme přes poušť Kyzylkum a kolem řeky Amudarja do posledního města - Chivy.

Z reakcí kamarádů :

Majka : Ahojky, zdravíme do velkých dálek. Vrátili jsme se z Novohradských hor, my s prťatama bydlíkem a děcka na motorkách ... a teď zase sedneme do Urala a vyrazíme po okolí. Tak šťastnou cestu ...

Helena : Mnogo chlopka v Kazachstaně, ješčo bol´še v Uzbekistaně ... i tam jsou v polích s bavlnou..Nejedete do takového zapomenutého údolí, kde v 3.stl.př.n.l. přežilo pár Alexandrových bojovníků a liditam uprostřed Asie mají modré oči a blond vlasy ? Je to někde na Silk Road, ale bůhví kde...

Starosta a Jarka :  Taky nezahálíme, myslím jako cestovatelé. Už jsme se dostali z únavy po Albánii, bylo to krásné. V pátek vyrážíme do Norska, Jak vás známe, už jste tam byli. Popovídáme, až se vrátíme, třeba na Zubří zemi.

9.7., 23. den na cestě, Uzbekistán podruhé

Naše první poušť, kde jsme pobývali, byla mongolská Gobi v roce 1987. Překvapila nás tím, že jen malá část byly písečné duny, zbytek byly kamínky, mezi kterými rostly rostliny a na kterých přistál i dvouplošník Andula, kterým jsme sem přiletěli. Těmi malými trsy trávy se živili velbloudi. Izraelská poušť Negev nás v roce 2013 překvapila záplavami. Jeden večer bylo opravdu těžké v ní najít suché místo pro stan. Pršelo nám ve stejném roce na Sahaře. Nejvíce nás tam ale překvapilo, že v hlavním městě Mauretánie  se prodával písek. Okolo byly písečné duny. 

Poušť Kyzylkum nás překvapila tím, že 350 km se nedal koupit benzín. Všichni jezdí na plyn (skoro) a my na benzín s oktanovým číslem 91.  Taky nás překvapilo, že po 80 km rozbité hrbolaté silnice se objevilo skoro 300 km nové dálnice. Provoz nebyl velký, asi jako z Pozďatína do Smrku. Potkali jsme pět oslů a jedno stádo koní. V protisměru jsme postupně zamávali třem motorkám a dvěma obytňákům. Každých 100 km se dá najíst. Zase jsme měli výborný šašlyk.

A tak jsme dojeli až do města Chiva. Od předchozích se liší. Staré město je za velikými hradbami omítnutými hlínou se slámou . Historické stavby jsou zachovalé nebo opravené, silnice a chodníky se opravují. Chodí tu málo lidí, jen návštěvníci. Později večer vše osvítilo zapadající  slunce, paráda.

Spíme v hostelu hned u hradeb. Ráno bylo mezi hradbami veselo. Plno školních výletů, pro děti jsme byli atrakce. Přece sem jen tolik návštěvníků z Evropy a Ameriky ještě nejezdí.

Teď nás čeká 1 000 km pouští a zase spaní ve stanu.

Z reakcí kamarádů

Pavel : Ahoj vám na cesty, děkujeme za reportáž. I pro nás nastal den D a pro náš motocykl Ural den U. Dnes startujeme do Finska , zda dojedeme, to je ve hvězdách červených. Těšíme se na další vaši wifi. Kolama dolů přátelé.

Geňa a Robin : Ahoj cestovatelé, díky za ten zajímavý cestopis. Byli jsme teď mimo civilizaci, o to příjemnější bylo přečtení nahromaděných emailů. Pro mne to jsou zprávy z konce světa. Budu si muset oživit zeměpisné znalosti, neboť tímto směrem jsme se nevydávali ani prstem po mapě. My se chystáme na skautský tábor ...

Držíme vám palce v tom vašem bohatýrském putování a ať máte štěstí na dobré lidi.

Svět patří těm, co se neposerou, 13.7.,27.den - 1.část

Tak tenhle nápis byl u památníku Aralského moře na samolepce Trabantů 2018. Vedle jsme nalepili svoji samolepku Mototrempi a přemítali o tom, co komunisti dokázali napáchat nejen na milionech lidí nejen ve Střední Asii, ale také na přírodě. Když se Jirka narodil, byl tu kvetoucí přístav, dnes je tu poušť. Moře je skoro 200 km daleko.

Zbytek dne byl na posr... 300 km v poušti v neskutečným vedru, z toho 100 km v betonovým oraništi. Dost drsná hranice s jízdou v hlubokém písku. Na ní bůhvíjak dlouho čekající mraky snědých mladíků putujících za prací do Ruska. V protisměru stovky aut plných chlapů, na střeše např. dvě ledničky s mrazákem,gauč, křesla a několik kol. Jedou z Ruska na dovolenou. Na hranici musí všechno sundat . Přechod hranice je pro ně nejspíš několikadenní akce. Co my v konzumních společnostech vyhazujeme, bude ještě dlouho sloužit v Uzbekistánu a jinde. 

Před ani za hranicí nemají benzin, ale to už bude v další části...

Z reakcí kamarádů 

Jana : Super zážitky. I když si nejsem úplně  jistá, jestli bych je chtěla prožívat. Držím palce, ať se v pořádku dostanete domů a vydrží motorka i vy.

Frenk : zdaara, nepochybuju, že s ejiž blížíte k domovu !! Parádní to vander. Vzpomínám na pár svých dvou měsíčních výletů - do převratu bez kola po Balkánu a potom s kolem ...Aralské jezero jsem zkontroloval v r. 99  od severu - bývalý přístav Aralsk, bída a zmar. Po pár letech to tam viděl kterýsi Holanďan a rozhodl se zachránit aspoň severní půlku, a vraj se mu to docela daří.  Přehradili zbytek jezera, aby voda neodtekla do jižní půlky .  Začali tam pěstovat ryby zvyklé na slanou vodu.....  detaily na požádání. Probírám to při promítání. držme se     !!!!!!!!!            

Frenk :