Sri Lanka 2017 na motocyklu (skútru)
Pozdrav od Tamilů ze Srí Lanky, 20.února 2017
Byli jsme na nejsevernějším bodu Srí Lanky, 40 km od Indie. Projezdili jsme ostrovy u města Jaffna. Lidi tu jsou moc milí, vůbec neobtěžují, naopak se snaží pomoci. stačí se zastavit a vytáhnout mapu - hned se někdo ptá, zda něco potřebujeme. Slušnou angličtinou.
Nejčastější dopravní prostředky na severu jsou motocykl a tuktuk. Naše Hondička byla dobře naložená.
Všichni se snaží vyzdobit své bydlení.
Buddha zezadu, Šiva zepředu.
Tamilská krajina
Tamilské ženy
23.února : Další srílanské dojmy
Dostali jsme se sem v zajímavém období. Probíhají tu dvě akce. Jedna byla mistrovství něčeho v kriketu. Všichni se na to dívali a když hrála Srí Lanka třeba s Pákistánem, hodně to prožívali.
Další akce je dlouhodobá, zažil ji už v prosinci na motorce náš kamarád Lukáš. Jmenuje se Mistrovství světa debilů řidičů autobusů. Vypadá to, že právě vrcholí finále Vietnam versus Srí Lanka. Spočívá to v tom, že řidiči jedou v protisměru přímo proti vám, blikají nebo troubí a neuhnou do svého jízdního pruhu. Čekají, zda se vyvrátíte do příkopu nebo se jim rozplesknete o autobus.
Místo obratu, nejsevernější bod Srí Lanky, 40 km do Indie
Všechno Pořád je na co se dívat. Třeba na tenhle prastarý baobab.
Okouzlil nás také mrak plameňáků.
Cestou na jih jsme měli pěkný zážitek. Do nové vesnice pro muslimské uprchlíky (místní prchající před bojujícími spoluobčany), co má 179 úplně stejných domů, tři mešity, školu, obchod a agrárni poradnu, vedla pěkná silnice. Pak začal národní park Vipatu a 40 až 50 km off roadu po rozbité pistě. Cestou jsme potkali divoké pávy a jednoho divokého slona.
To už se pomalu začalo stmívat a Jirka si vzpomněl na Fittipaldiho a zrychlil na pade za hodinu. A stalo se to, co se jednou stát muselo - poprvé jsme spadli za jízdy. Po více než 300 000 km na motocyklech, kilometr před koncem pisty, v hlubokém písku v nečekané prudké zatáčce. Odneslo to jen Jirkovo koleno. Na závěr byl mostek bez zábradlí, přes který vedla řeka a voda na mostku byla hluboká cca 40 cm. Oba jsme se báli. Jirka o skútr, aby nenabral vodu, já o život, když sklouzneme z úzkého mostku do peřejí a šutrů. Jirka říká, že to nebyl mostek, ale vyvýšený brod. Boty měl plné vody.
Jedni Češi tu jeli pár dní po nás tuk tukem a na mostku žádná voda nebyla.
Ten den byl rekordní, ujeli jsme 321 km a dojeli za tmy.
Další den jsme objevili zajímavou oblast. Žili tam divocí osli a rostly baoaby, které sem už hodně dávno přivezli arabští kupci z Afriky. Jeden byl mimořádně starý a povedený, skoro jako ten ze Senegalu, co nám visí doma.
Celkový pozitivni dojem z Tamilska nám zkazili Francouzi, co spali vedle nás. Po třech dnech zdrhli v noci bez placení. Ti imigranti z Evropy jsou fakt strašní.
No a ještě jeden nemilý zážitek. Ještě u Sinhálců, druhý den, nám ze zamčeného pokoje během naší vycházky byla ukradena kompletní lékárnička. Takže nebylo čím ošetřit poraněné koleno. Později jsme zjistili, že jsme nebyli samotní takto okradení Češi.
Teď jsme v horách ve městě Kandy ve většinové sinhálské, tj, budhistické části. Ráno jsme si po 6 dnech a 1500 km prodloužili půjčení našeho skútru o dalších 12 dnů. Svobodu ničím nenahradíš.
Kandy je velké město a je tu strašný provoz a strašný hluk a poprvé žebráci a vnucovači nesmyslu a buzerující. Nebyla jsem vpuštěna do Chrámu Buddhova zubu, protože mám šaty jen kousek pod kolena. Tenhle chrám je z nejposvátnějších, díky tomu zubu, co tu prý mají. Kolem něho je park a v něm další chrámy a plno lidí. Místní jsou nastrojení, ženské v sněhobílém oděvu. Nosí sem kytice, hlavně z lotosů. Uprostřed Kandy, vedle chrámu, je jezero, které nechal vybudovat jeden místní mimořádně krvežíznivý vládce.
Chrám Buddhova zubu.
Abyste trochu pochopili Srí Lanku. Je velká jako naše republika a má 20 milionů obyvatel. V severní tamilské části, co je velká skoro jako Čechy, jich je tak 4 miliony. V sinhálském zbytku tady na jihu, to je jako na větší Moravě, jich je namačkáno 16 mega. Jirku rozčilovala souvislá zástavba 100 km podél silnice z Negomba. Uvidíme, jak to bude v horách a u jižního moře. Zatím si říkáme : Zlatý sever s pláněmi bez lidí, kde jsme byli skoro pořád skoro sami na silnici. Tady však je údajně ráj na zemi, jen ho v tom chaosu najít.
26.února: Tři ráje
Zdravíme všechny z ráje číslo 3. Fakt jsme to našli.
Sigiria a překrásné lesy v centrální Srí Lance.
Úplně normální rodinka v centrální části země. Taťka maká nejspíš na rýžovém poli.
Kudy jet ? 
Máme tři mapy, občas každá ukazuje něco jiného. Jako ve staré dobré Albánii .
Tato místa bez turistů milujeme.
Že tu pršívá, je jasné. jinak by země nebyla tak zelená. Ale že tak často, to nás překvapilo.
Bydlení nad turistickým centrem vysoko na kopci. Ella.
1.března 2017 : Vlny moře bouří, větry dují a prší
Dostali jsme se podruhé do internetové kavárny. Tak přidám pár postřehů.
Jídlo : Jíme většinou v různých stáncích jako domorodci. Daří se nám vybírat jídla, která nejsou moc ostrá. Nevýhodou je, že vedle nás jedí místní. To by nevadilo, kdyby jedli normálně. Oni ale nepoužívají příbory a jedí pravou rukou jako opice.Fakt. Svou hnědou rukou rýži s přílohami podeberou, promíchají a pak tou rukou jedí. Všude je ale umývadlo, kde se před jídlem a po jídle myjí.
Místní prý jedí rýži k snídani, obědu i večeři.
Máme s sebou malou cestovní varnou konvici, vaříme si místní čaj, místní Nescafe 3 v 1, občas čínskou, vlastně srílanskou polívku. Když na ní není napsáno "curry", tak není nijak ostrá. Většinou je místní výrobce - Maggi.
Bydlení : Nic předem nezajišťujeme, prostě přijedeme do nějaké destinace a hledáme spaní na pěkném místě. Skoro vždy je to rychle, daří se nám bydlet za 1500 (většinou) až 2 300 rupií. Dělte šesti. Ve stanu jsme bydleli zatím jednou. Ne že by nebyla vhodná místa. Jenže na severu se nemá chodit mimo obvyklé cesty, protože tam je ještě asi 2 miliony nášlapných min. V centru země se zase vyskytují divoci sloni. A nikdo jim nevysvětlil, ze stan Jurek není předmět k rozdupání. Jednou nam zakopl v Rumunsku o stan kůň a nebylo to nic příjemného. Slon je ještě větší.
Kdybychom moc chtěli, tak místo najdeme všude. V Elle na kopci jsme někoho stanovat viděli, místní "mototrempi" taky vezli na motorce stan. Ale to hrozivé zraněné koleno ...
Psi : Srí Lanka je země divokých psů. Myšleno bezdomovců, jsou celkem krotcí. Je jich moc, v Kirindě nám kvůli nim nedoporučovali chodit na pláž večer, když je tma.. Když prý jste v resortu, vybere si vás nějaký místní pes a dělá vám hlídače. Za trochu jídla od vaší chatky zahání všechny domorodce. Tak nám to líčili krajani.
O životních jistotách : Za pár dní uplyne 35 let od naší svatby. Tehdy v roce 1982 jsme už oba rádi cestovali, třeba na Jawě Californii na Balaton, ale taky s báglem na Kavkaz a na Balkán. A měli jsme hodně životních jistot. Třeba tu, že se nikdy nepodíváme na Cejlon. Ani jsme netušili, že už Cejlon není, že ostrov se jmenuje 9 let Srí Lanka.
A teď jsme tady a užíváme si to. A kde jsou ty komunistické životní jistoty. Pro nás je malej celej svět. Pro vás ostatní taky, jen se zvednout ze židle a vyrazit..
4.března 2017 : Opět v horách,zase prši
Z 1.března se nakonec vyklubal pěkný den. Odpočinuli jsme si a odpoledne a večer, když přestalo pršet, jsme si užili přímořské dovolenkové atmosféry.
Dalši den a půlden jsme pokračovali podél pobřeží. Vlevo pláže a moře, vpravo železnice. Potkali jsme pěkná místa, třeba maják v Dondře nebo bílé téměř evropské město Galle, co je na seznamu UNESCO. Viděli jsme kůly zabodnuté v moři, na kterých sedávají rybáři a loví z nich ryby. Na břehu číhají jejich "manažeři" a vybírají za focení. Za nás tam nebyli ani jedni ani druzí, bylo asi moc brzy ráno.
Provozovatelka je prý na prkně jedna z nejlepších na světě. Češka.
Maják v Galle.
Taky jsme byli v Mirisse opěvované na českém internetu. Jo pláž je pěkná, jinak jako v Itálii. Hodně lidí tu je asi od té doby, co to doporučuje jako klidné místo průvodce Lonely Planet. Prý je to samý Čech. Vykoupali jsme se tu, ale spát se nám tady v turistickém ráji nechtělo.
Kousek dál na další pláži provozují Češi surfovací školu. Hrdě tu vlaje naše vlajka.
Spali jsme opět ve stanu v hipisáckém místě se 4 chatkami. Vede ho usměvavý Sinhálec a jeho česká manželka. Zajimavě jsme si pokecaly.
Po 15 měsicich pobytu tady holka pochopila, že slunko a moře a exotický manžel jí k životu nestačí a v srpnu se i s mužem vrací do Česka.
Uprostřed je krajanka, vlevo její manžel.
Chatka stojí 12 dolarů na noc. mají tu prý pořád plno.
Nechali nás bydlet zadarmo, protože chatky byly obsazené.Dali jsme si u nich večeři ,velkou rybu pečenou v alobalu na ohni s kupou zeleniny.
Ukázalo se, že ryba je tuňák, kterého máme od našeho synka zakázaného. Omlouvá nás, že to nebyl žádný obr, kvůli jehož lovení tuňákům hrozí vyhubení.
Včera jsme byli u pomníku obětem tsunami. Fakt byste nepoznali, že tu poměrně nedávno něco takového škodilo. Na Sri Lance zabila tsunami 50 000 lidi. Pomník je v místě, kde byla největší železniční katastrofa v historii lidstva. Tsunami zničila vlak se 1200 cestujícími.
Možná si pamatujete z té doby obrázky.
Pomník obětem tsunami je v místě zničení vlaku.
Kus dál to bylo taky zajímavé. Domy u pláže, kde kladou vajíčka želvy karety obrovské a jiné, se skoro všechny věnují projektu záchrany želv. Aspoň podle cedule.To spočívá v tom, že za mastné vstupné vám ukážou želvu v akváriu nebo bazénu. Podobné hnusné aktivity s ušlechtilým názvem samozřejmě nepodporujeme.
Po poledni jsme 30 km před Colombem v hustém provozu odbočili do hor,kde už je klidno. Spali jsme v nějaké zapadlé vesnici, kde ani nevěděli, kolik nám mají říct cenu za pokoj, protože tam nikdy neměli cizince. Nakonec nabídli naši nejoblíbenější cenu (10 dolarů). Večer jsme se šli projít mezi domy rozmístěné v buši, a byl to jeden z nejhezčích zážitků. Všichni nás zdravili první, dvakrát jsme byli pozvaní do domu, jednou jsme to přijali a dali si přeslazené kafe, čaj s mlékem a jakousi buchtu. Asi jsme byli první bledé tváře,co sem zavítaly.
Je to podobné jako ve Vietnamu. V zeleni se skrývají domy se svými obyvateli. Skoro všude.
Dnes dopoledne jsme opět byli v ráji. Po žluté nejmenší silničce podle mapy jsme projeli Tea land, hory s čajovými plantážemi. 100 nádherných km jsme jeli 4 hodiny, v sedle 1300 m vysoko byl eukalyptový les. Zažili jsme sběračky čaje i oslavu, snad dětský den, paráda. Sotva jsme sjeli do Hattonu, začalo prset. Zavrhli jsme cestu pod horu Adams peak, kam prý vstoupil na zem Adam po vyhnání z ráje a odkud do nebe vstoupil Buddha a dojeli do města Nuwara Eliya, 1800 metrů vysoko, pod nejvyšší horou Srí Lanky. Odtud píšeme, venku prší. Bydlime u dostihové dráhy, možná jediné v této zemi.
První čajová plantáž na Srí Lance byla založena v roce 1867. Místní lidé odmítali pracovat jako sběrači čajových lístků, tak sem Britové na tuto těžkou práci přivezli tzv. plantážové Tamily z jižní Indie. Jsou to úplně jiní Tamilové než ti vzdělaní na severu. 
Mzdy sběraček jsou 4 dolary na den. Na to musí nasbírat mnoho kilogramů drobných čajových lístků.
Srí Lanka je čtvrtým největším vývozcem čaje na světě a čaj zaměstnává milion lidí, 5 % obyvatelstva.
V tom čajovém královstvi jsme potkali amerického mototrempa. Na skútru, mezi nohama jako Jirka má batoh a toulá se po Srí Lance. Mototrempi nejsou na vymření, holala.
10.března : Už z domu
Víte, co mají společného Česká republika, Tasmánie a Srí Lanka ?
Všechny tyto země jsou přibližně stejně velké. Českou republiku jsme loni objeli poblíž hranice na Uralu, dělalo to 2 300 km. Tasmánii nedávno projel křížem krážem Pavel Suchý na staré Jawě 350/638. Najezdil tam za dva týdny 3 000 km. Stejných 3 000 km jsme ujeli na Srí Lance na skútru Honda 110. Ve dvou a za 17 dnů. Snažili jsme se poznat obyčejný život zdejších lidí, jejich mentalitu, jíst to co oni a ve stejných podnicích. Nezajímalo nás tolik, co se tu dělo třeba před dvěma tisíci lety, ale co je dnes.
Při odevzdání skútru nám ze srdce spadl obrovský balvan, možná jste v pondělí odpoledne slyšeli tu ránu. Žádný Autobus Zabiják ani slon na silnici nás nesrazili. A Jirkovo koleno se začalo uzdravovat.
V Africe i v Asii jsme s motorkou v odlehlých oblastech velkou atrakcí pro místní dospělé i děti.
Není vám na této fotce něco podezřelé ?
Na konci cesty jsme si prochodili hlavní město Kolombo a během cesty na Srí Lanku a zpět jsme dvakrát byli v Dubaji. Od Dubaje jsme nic zvláštního nečekali, a přesto se nám vrylo do srdce. Ne, nebyly to slavné mrakodrapy ani nejdražší hotel světa, ale úplně jiná část města.
Popíšeme to v samostatné reportáži.
Colombo se začíná podobat Dubaji a je to úplně jiný svět, než jaký jsme viděli ve zbytku Srí Lanky.
Snad bude lepší i pro tuhle holčičku.
Celá cesta nám trvala 24 dní, utratili jsme komplet (letadlo, víza, půjčení skútru, benzín, bydlení, jídlo, vstupné ...) 46 000 Kč, na místě 16 000 Kč.
Co říct závěrem ? Cesta se nám líbila, jsme rádi, že jsme ji podnikli.
Protože už jsme ale byli dříve v Thajsku, Laosu, Kambodži a Vietnamu, nebyli jsme tak nadšení jako jiní, co byli v jihovýchodní Asii poprvé.
Prostě máme v regionu jiné favority. Ale je to především náš osobní dojem.
