Den 1. – 22. dubna 2011 , 550 km

Vyjíždíme v 8,30 z Brna po dálnici na Slovensko, v Maďarsku už mimo dálnici přes Györ, Székekesfehérvár do Szeksárdu a Mohácse. Za ním odbočujeme k pomníku bitvy u Mohácse. Bitva roku 1526 byla zlá , asi 25 000 Evropanů tu bojovalo proti Turkům, těch bylo 80-90 000. Za 1,5 dne byl konec a Turci obsadili Maďarsko a tlačili se dál do Evropy. Pro nás je zajímavé, že se tu utopil český král Ludvík Jagellonský v bažině . Místo povelů „Vpřed !“ volal postaru „Za mnou !“. A my jsme za to vyfasovali na téměř 400 let Habsburky místo Poláků. Za chvíli je chorvatská hranice,za dalších 50 km máme osvědčené tábořiště u jezera u lesa za vesnicí Bilje. Je třeba se v trefit na starou silnici č.7 mezi Beli Monastirem a Osijekem.

Den 2. – sobota 23. dubna, 611 km

Pokračujeme do Osijeku a dál. Ve Vukovaru nás vítá pořád stejný rozstřílený vodojem s velkou vlajkou na vrcholu, za městem je už po ránu u vojenského hřbitova plné parkoviště. Projíždíme Ilok a jsme na hranici Srbska. Směrem na Novi Sad je tak velký provoz, že jedeme krokem, jak to jde, vjíždíme na dálnici a valíme dál po ní. Do Bělehradu je to za 2,5 eura,za ním jedeme po poloprázdné dálnici na jih, až na konec to je za 9,3 eura. Pokračujeme krásným údolím řeky Jižní Morava . Před makedonskou hranicí odbočujeme na loňské tábořiště u Prochovarského monastiru. V 19 hodin nabíráme svatou vodu a za chvíli stavíme stany na krásném místě u řeky Černá Drina.

Neděle 24. dubna 2011, den 3, 241 km

Za necelé dva km jsme v kaňonu na hranici jménem Prochor Pčinjski..Makedonská část je podobná té ze Tří veteránů, co přes ni putuje nos princezny. Makedonští hraničáři nám dávají malovaná natvrdo uvařená vajíčka. Podařila se nám věc, která není častá – letošní katolické velikonoce jsou současně s pravoslavnými (ty mají stálý termín), dnes je tedy společná neděle velikonoční.

Po 20 km děláme první odbočku do  vesnice Staro Nagočirane. Kromě polorozpadlých domů tam je krásný kostel sv.Jiří, postavený r. 1071. Hned nám kdosi přišel otevřít, abychom se pokochali nádhernými freskami. U oltáře leží - krabice s malovanými vejci a na ulici před kostelem skořápky. Pokračujeme do Kumanova. Před ním jsme odbočili na cestu č. 201 do Svatého Nikolaje. Orientovali jsme se podle slunce, značení tu téměř není. Cesta vede pěknou pahorkatinou po téměř prázdné a slušné silnici. Ve městě Štip vyjíždíme k pevnosti. V  půlce kopce končí silnice, je tu pramen s vodou,obědváme a postupně lezeme na pevnost s hezkým výhledem .

Úsek Štip-Kočani byl nejdříve pěkný, pak krásný. Silnice kvalitní bez aut. Jedem soutěskou, pak nad dlouhou horskou přehradou až do Delčeva na bulharské hranici. V Delčevu bereme benzín a měníme peníze. Během nákupu v obchodě zval místní mladík řidiče na kořalku, ale respektoval, že když řídí, nepijí,i když u nich se to prý může. Pak přišla paní a donesla vajíčka a buchty. Slovy Vládi : „Nejdříve vypadala jako čarodějnice, pak jako kouzelná babička.“ Za dalších 10 km jsme ve městě Berovo a v něm jsme odbočili 8 km do hor k Berovskému jezeru. Břehy jsou hodně civilizované, staví se tu, přesto jsme našli místečko pro tři stany a ohniště na břehu kousek od hráze.Večer začali chodit okolo lidi z hotelů, s některými jsme se bavili, tak víme, že jsme 9 km od bulharských hranic, 1 100 metrů vysoko a že minulý týden tady napadlo 5 cm sněhu. Hláška večera : „Představte si, že to je Štrbské pleso , a my si na jeho břehu postavíme stany a rozděláme oheň.“

Pondělí velikonoční 25.4.,den čtvrtý,304 km

Vstáváme po sedmé, slunko svítí, vaříme na ohni. V Berově číhají policajti, ale ne na nás. Odbočujeme po horské cestě na Strumicu.Ujedeme kousek a za řekou je studánka se svatou vodou. Nelze nezastavit a nedoplnit zásoby. Kluci brodí řeku a dozvídají se, že studánka byla vybudována v roce 2009 na počest sv.Petra a Pavla. Je tu schránka s penězi – několik set MKD. Náš důchodce Jirka říká, že kdyby tu žil, bude si sem chodit pro důchod. Sympaťáci Makedonci, že to neukradnou … Pustou krajinou jedeme do sedla vysokého 1167 m. Za sedlem se krajina úplně změnila – jsou tam borové lesy, v nich nečekaně nové rekreační domy. Za dalším sedlem se lesy zelenají a krásnými serpentinami, ze kterých je výhled jako z letadla, sjíždíme na náhorní plošinu se skleníky (foliovníky ) a rýžovými poli. Vesnice zemědělců jsou docela pěkné a upravené. Kdo maká, tak se má. Objíždíme město Strumica a zase stoupáme do hor. Kličkujeme vesničkami až na hlavní silnici Atény-Bělehrad. Po ní jedeme kus na sever soutěskou podél řeky. Pak se soutěska zužuje, kolem jsou nádherné vápencové skály, 2 tunely za sebou. A za tím začíná rovina plná vinohradů. Zde se rodí makedonské víno.

Před začátkem dálnice odbočujeme na západ a jedeme vinařským krajem přes velký Negotin s velkou fabrikou na víno, pak přes Kavadarci – další velké vinařské centrum. Za ním obědváme a sledujeme jakési hutě, odkud vylévají lávu z kopce dolů.Přes hory jedeme do města Prilep. Je to první větší město na této cestě, kde máme plánovanou větší zastávku. Parkujeme na hlavní třídě v centru, které je kombinací nového a starého. Je tu hodně živo, všude sedí nebo chodí převážně mladí lidé, normálně pěkně oblečení, vládne tu absolutní pohoda. Fotíme polorozpadlou mešitu a hned vedle křesťanskou zvonovou věž . Kolem je kousek starého města s orientálním nádechem, v něm ale nikdo není, všichni jsou v té moderní pulsující části. Mají tu taky sochu Alexandra Makedonského, o kterého se hádají s Řeky. Z centra jedeme asi 3 km ve směru Markovi Kuli. Král Marek je jejich národní hrdina z bojů s Osmany a ty kuli nejsou „kule“, ale dvě věže nebo jejich zbytky, které tu zbyly ve skalách na místě nějaké pevnosti. Kolem krásných skal přijíždíme nejdřív k monastýru Varoš. Je vetkaný ve skále , taková makedonská Meteora. Mladá řádová sestřička nám zakazuje fotit, ale dává nám – krásná velikonoční vajíčka. Na ty Markovi kuli vede rozbitá kamenitá cesta, dvě terénější motorky to zkouší, ale vracejí se po chvíli zpět. Chce to něco lehčího, myslím motorku.

Rovinatou krajinou pokračujeme do nejjižnějšího města Bitoly a v něm odbočujeme na západ. Nejdřív jedeme kolem hradu a monastýru, pak kolem smetiště, kde právě pálí odpadky . Hodně silný zážitek, smrad cítím ještě teď. Dál – zase do hor, jak jinak. Nalevo jsou zasněžené vrcholy vysoké 2 600 m. Brzy už vidíme Prespanské jezero a míříme k němu.

Břehy jsou porostlé rákosím a všude jsou cedule Národní park s obrázky, které názorně ukazují, že se tu nesmí stanovat ani dělat oheň. Vybudovali jim to tu Němci. Místy jsou u jezera polorozpadlé betonové hotely a pusté olezlé kempy.

Nacházíme krásné místo přímo u jezera s výhledem do Řecka a Albánie na druhé straně. Jsou tu 4 lidi z Ohridu na pikniku, spali tu ve stanu a protože končí velikonoce, jedou domů. Fotíme se naším foťákem, pak si nás fotí chlapík s culíkem s tím, že si nás vyvěsí na Facebook.

Večer vaříme poprvé dobré makedonské kafe a jíme dobrý makedonský rohlík ( mimo jiné ). Pijeme pivo krále Marka. Fídři si koupili v Prilepu za dvě éčka víno a dali ho chladit do jezera. Jenže během večera u ohně se zvedl vítr a vlny víno odnesly. Už potmě přijel Land Rover s nálepkou Granična Policia. Cítíme průser – táboříme, děláme oheň, což se nesmí, navíc na hranici tří nepříliš spřátelených států. Policajti nejdřív stojí u ohně, pak se ptají, odkud jsme a jestli nám není zima a pak popřáli pěkný pobyt a odjeli. Pomáhej a chraň v praxi. Usuzujeme, že ty nóbl cedule, co tu nastavěli Němci, platí pro Němce, ale ne pro Čechy a Makedonce, ti je sem totiž nedali.

Úterý 26. dubna, den pátý,179 km

Noc byla teplá a příjemná, ráno je zataženo, zima a fučí. Vyjíždíme před devátou, za chvíli začíná pršet a oblékáme nepromoky. Jedeme do hor, co jsou mezi Prespanským a Ohridským jezerem, má to být paráda, Národní park Galičica.

Nádhera to určitě je, ale vydatně prší a vrcholy hor jsou v mracích. Silnice je kvalitní a mimo nás tu nikdo nejede.Nahoře k dešti přibývá vichřice a mráz, jediná slézám z motorky a snažím se něco vyfotit. Jeden ze silných životních zážitků to je zcela jistě ( dle hesla Zážitky nemusí být pěkné, hlavně když jsou silné). V hustém dešti sjíždíme na louku, kde jsem spala v roce 1995. Sem jsem plánovala dojet, kdyby se nedalo spát u Prespanského jezera. Dnes je to luxusně upravené odpočívadlo, opět vybudované za peníze Německa, jak čteme na ceduli. V lijáku nabíráme vodu a dalšími serpentinami sjíždíme k jezeru na trasu, co jsme jeli před rokem v protisměru. Loni rozestavěný skanzen na vodě je dostavěný, ale pořád leje , a tak jedeme do Ohridu.

V Ohridu jsem zastavili na kraji centra a vydali se ke kámošům Konstantinovi (Cyrilovi) a Metodějovi. Divili se, že tu jsme po necelém roce zase …Pak jdou ostatní do hospody na kafe,já se jdu podívat po městě a po prospektech . Úspěšně. Prospekty jsou sice v holandštině, ale obrázky jsou čitelné . Taky se dozvídám, že se tu dá sehnat dvoulůžkový pokoj za deset euro a že dál bude ubytování o hodně dražší. Ale naši kamarádi si nedovedou představit, že by odpoledne a večer měli trávit v tomto krásném městě . Protože to tu znám, neprotestuji.

Ve 12 hodin vyjíždíme v hustém dešti.Projíždíme letovisko Struga kousek za Ohridem. Za Strugou míjíme jedno auto v příkopě. Kousek dál je další otočené auto a pod ním leží krvácející pán. Makedonci z jiného auta právě telefonují pro záchranku. Je to hnusné, kluci aspoň zpomalují a jedou opatrně. Pořád hodně prší.

Jedeme údolím řeky Crni Drin, po pravé straně je úzká přehrada, po levé hory, co vidíme jen minimálně. Pak je hráz a krásný hluboký kaňon. Sem tam vykoukne hora vysoká cca 2600 metrů. Ale hlavně vykukují mraky a vytrvalý déšť.

Přijíždíme totálně promočení do zdejšího centra (to už je oblast s albánskou menšinou, které je tu většina ) jménem Debar. Nevypadá na to, ale má 18 tisíc obyvatel a leží dokonce 889 metrů vysoko. Tam odbočujeme k restauraci Tramoz, za námi staví Fídři. Láďa se nekoukal a narazil Fídrům do kufru a rozbil ho. Tak ho kluci provizorně opravili a mohli jsme jít do sucha. Dáváme si hotovku – guláš s makarony za 150 MKD ( 60 Kč ). Pak chceme kafe nebo čaj , ale ten prý nemají, protože jim nefunguje přístroj. Jsme promočení včetně vnitřku přileb, rukavic, někteří mají mokré i spodní prádlo. Ptala jsem se stolujících hraničních policajtů ( jsme kousek od Albánie ) na předpověď počasí. Jeden si najel v mobilu na internet a bylo to povzbuzující – do neděle déšť, od zítřka aspoň 14 – 16 stupňů. Teď je asi deset. Volám synovi, ať se mrkne na počasí v Černé hoře a Chorvatsku – předpověď je stejná. Takže nemá cenu měnit trasu a jedeme dle plánu kolem Debarského jezera na sever.

U jezera Mavrovo tankujeme a rozhodujeme se zkusit najít spaní pod střechou, ať se můžeme usušit, Na doporučení jedeme do jediného otevřeného motelu Delfín, kde jsme z 16 euro usmlouvali cenu na 13 euro na osobu. S těmi cenami měli v ohridu pravdu. Večeříme v restauraci , zadarmo dostáváme vajíčka na tvrdo.

O půl deváté jsme šli na náš pokoj na afterpárty. No pokoj , Jura sundal obrazy a vyrobil tu sušárnu, domácí pro nás zatopili. Jsme tu jediní hosté.

Středa 27. dubna, den šestý, 273 km

Jedeme po druhé ( ne hlavní ) straně jezera Mavrovo. Tohle jezero je vlastně přehrada a je tu národní park . Jsme 1 220 metrů vysoko. Silnice je docela dobrá. Většinou. Kolem ní se dá v pohodě spát. Na konci jezera se napojujeme na hlavní silnici a sjíždíme z hor do města Gostivar. Tady najíždíme na dálnici a za 40 MKD (16 Kč) jedeme 30 km do Tetova. Pořád prší. Na kraji Tetova odbočujeme do pohoří Šar planina.

Vyjíždíme až do 1780 metrů do Popovy Šapky. Čím jsme výš, tím míň vidíme, protože je všude mlha a sníh. Končíme u restaurace, ve které hoří oheň v krbových kamnech, hřející se hraniční policajti nám uvolňují místo, abychom se zahřáli a oschli, dáváme si kafíčko. Nám s Jurou to nedá a jedeme dál. Po 200 metrech jsou vojenská auta a silnice nejde dál. Potkáváme Slovince na BMW. Jel se sem podívat, protože tu byl před 30 lety na vojně . Mezitím dopili a oblékli se i ostatní , tak jedeme dolů do Tetova. Parkujeme u starobylé Malované mešity, prohlížíme si ji i sousední monastýr. Mají to tu upravené a s cedulemi.

Průjezd Tetovem = Orient. Největší za tuto cestu. Opakovaně potkáváme traktůrek s cirkulárkou místo motoru.

Po 30 km jsme na hranici s Kosovem. Tam kupujeme za 15 euro luxusní strachovku–zelenou kartu . Je pěkná, laškuji s prodejcem německy, že je to pěkný suvenýr. Projíždíme horami , cestou obědváme. Z hor sjíždíme na hlavní silnici a po ní zase do hor. V sedle vysokém přes 1300 metrů se staví nové baráky, sruby. Také pod kopcem, kde jedeme údolím řeky do Prizrenu, jsou nové stylové restaurace , ale vypadají dost prázdně. Prizren je narván lidmi i auty, na konci města bereme benzín za eura, radí nám borec z obřího džípu, a to česky. Konečně můžeme sundat nepromoky. Od Tetova neprší, ale pořád to bylo na hraně, teď dokonce svítí trochu sluníčko. Vlevo v horách je sice černo, ale tam nejedeme. Kupujeme u cesty pivo a za Gjakovem – Dakovicí odbočujeme po lesní cestě doleva a nacházíme krásné místečko o potůčku.Dakovice vypadá celkem normálně makedonsky, ale za té jejich hloupé války před 13 lety byla hodně zničená.

Čtvrtek 28.dubna, 7.den na cestě, 232 km

Z tábořiště jsme vyjeli za sucha o půl desáté. Za chviličku bylo město Dečani – pro mě po 24 letech. Na kruháči jsme odbočili k monastýru Vysoke Dečani. Před ním nás zastavily zátarasy, italští vojáci z KFOR a obrněná vozidla IVECO. Hlídají tu mnichy a klášter před albánskými šílenci. Další Taliáni byli u vchodu, stačil jim ale můj pas a mohli jsme do kláštera. Klášter je krásný. Za války jsem si sledovala, jak právě tady byly urputné boje. Nabrali jsme vodu, mladý pop nám otevřel kostel a pak nás pozval na kávu a sok do mniší jídelny. Vedle seděli mniši – jej jich tu prý 22 a vesměs jsou mladí. Říkala jsem jim, že před 24 lety tu byl jako mnich jen jeden Polák a že jsme odtud šli do hor. Oni by rádi do hor, ale prý je to pro ně nebezpečné, a tak nechodí. Ven mohou jen s vojenským doprovodem. A to za války tady ochránili 200 Albánců před Srby. No, dnes by výlet na Děravici a další kopce byl asi nebezpečný i pro nás, zůstalo tu hodně nevybuchlé munice.

Za chvíli jsme v Pele – Peči. Před městem jsou na úpatí hor po levé straně velká kasárna KFOR. Taky v Peči je drsný provoz, žádné směrovky, intuicí jsme se trefili k informacím , prvním na naší cestě kromě Ohridu. Pán a slečna v nich byli nadšení, že je tam zahraniční turistka, a dali mi prospekty převážně napsané v albánštině. Pak jsme nakoupili jídlo a jeli do pohoří Prokletí.

Začíná soutěskou a srbským klášterem, taky hlídaným KFORem. V restauraci v soutěsce jsme se ptali na hraniční přechod – prý tam byl před válkou ( byl, já jsem tudy jela v roce 1986 stopem ), teď je zavřený a až skončí válka, tak ho prý třeba otevřou. Doufám, je to tam super.

Tak jsme se vrátili do města a vyrazili na funkční přechod do Černé Hory.

To byl zatím přechod nejkrásnější, jede se po hřebenovce, kolem dokola sníh. Sjíždíme z hor, ve vesnicích jsou nové mešity, je tu krásná příroda. Sjeli jsme do Rašije a pak jedeme po staré známé silnici přes pohoří KOMOVI ( Andrijevice-Kolašino) . Po nejhlavnější černohorské silnici upalujeme 20 km na jih ( částečně v dešti ) mezi horami a skalami.

A pak jsme odbočili po uzoučké vedlejšce, místy posypané spadaným kamením a kusy skal, do hor údolím řeky Morača. Nečekaně prudce stoupáme do hor, už hodně vysoko jsme v šest hodin zatábořili na louce  výhledem na skály a s potokem. Večer jsme místo piva pili srbská vína .Byli jsme skoro 2000 metrů vysoko.

Pátek 29.dubna, den osmý, 310 km

Ráno se hřejeme se u ohně, protože tady vysoko je dost zima. Všem je nám do zpěvu, takže píši do deníčku : „Ráno je zpěvné“. Dole jedeme 8 km zkratkou na Žabljak, ereso pláče, ale statečně jede. Pak následují pláně a to, co mlaďoši nazývají na internetu Malý Tibet. Horské pláně a na obzoru vysoký a bílý Durmitor. Dokonce i Jirka F.je nadšen a nebrble, že pořád zastavujeme na focení.

Naše oblíbená zastávka je u mostu přes řeku Taru. Dáváme si kafe za euro, jídlo prý nevaří. Není sezona. Mračí se před námi, ale kluci mají po krk nepromoků. Takže jsme nejprve promokli, pak jsme navlíkli nepromoky. Plevja, Pripolje – tady je hezky a máme to rádi, líbí se to i ostatním, co tu jedou poprvé, až na ten déšť. Za Novou Varoší jedeme údolím a pak po hřebeni pohoří Zlatibor. To už jsme v Srbsku. Silnice, po níž jsme kdysi drkotali, je krásně opravená nebo úplně nová. V Užici jsou vysoké domy a okolo vysoké hory. Po několikáté si říkáme, že je třeba se do Srbska podívat nejen jako do tranzitní země, ale jako do země cílové.

Ve městě Požega odbočujeme na Valjevo, je to blbě značené, ale už to tu známe, takže nebloudíme. Během cesty jsme absolvovali několikrát nácvik oblékání a vysvlékání nepromoků, jedeme v čím dál větším dešti. Když už není vidět vůbec nic, zastavujeme před nějakým barem a naivně se kryjeme pod deštníkem. Jsme zcela mokří, je zima a průtrž mračen. Dostávám za úkol sehnat ubytování pod střechou. Paní z baru je hodná, někam volá a za chvíli přijíždí osobákem matka s dcerou, že nás ubytují za 12 euro za osobu. Jura to usmlouvá na deset a jedeme za nimi. Přijíždíme ke statku, jsme vítáni slivovicí, ubytováni v normálních pokojích, je kvůli nám zatopeno v kotli. Ani jsme netušili, že v ceně je polopenze, výborná večeře. Chvíli sedíme s domorodci u srbské slivovičky.

Sobota 30. dubna, den devátý a předposlední, 413 km

Ráno jdeme na snídani s domácím sýrem, mlíkem apod. Otec rodiny, řidič náklaďáku, už s dědou a nějakým sousedem popíjejí v kuchyni slivovici. Manželka kmitá kolem nás, už má za sebou určitě i službu u dobytka.Kupujeme si každá motorka za dvě eura 2 litry slivovice, víc se bohužel na motorku nevleze. Nakonec dáváme paní 100 euro místo dohodnutých osmdesáti ( včetně slivovice ) a paní nám chce přidat slivovici. To nechceme – je to poděkování za vše a paní je úplně dojatá.

Vyjíždíme do mlhy, za chvíli ale vykukuje slunko . Serpentinami překonáváme hory, za Valjevem je rovina až za Šabac, kde je kopec a národní park Fruška gora. Tam je veselo, všude jsou stany, při vjezdu místní platí nějaký poplatek. Po nás nikdo nic nechce, ale líbí se nám, že národní park takto slouží obyčejným lidem.

Úspěšně zkoušíme novou trasu do Chorvatska, místo přes velký a auty zasekaný Nový Sad po hřebeni tohoto národního parku . Vede tam úzká asfaltka, všude kolem zase stanují a grilují lidi a panuje pohoda. Hřebenovka končí na hranici Chorvatska, v poli je budka – hraniční přechod. V Chorvatsku jdeme okouknout památník jejich blbé války jménem Ovčára, projíždíme centrem Vukovaru – tam se hodně válčilo, ale je to tam hodně opravené. Osijek objíždíme, za Valpovem odbočujeme do Maďarska. V Harkánech je nový obchvat, plynule projíždíme městem Pecs, i když nejsou v centru směrovky Za Pečí jsou kopečky a tam chceme spát. Zadařilo se – za obcí Mánfa je kostelík a upravené odpočívadlo, jmenuje se to Arpád kori templom (nebo tak nějak v té jejich dobře srozumitelné řeči). Stany stavíme až se šeří, občas se tu někdo objeví, ale nikomu nevadíme ani my ani oheň, který si tu jako každý večer děláme.

Neděle 1. května , desátý den – 517 km DOMŮ !

V Maďarsku pokračuje hra na oblékání a vysvlékání nepromoků. Na Slovensku vjíždíme na dálnici a obědváme už v hospodě u dálnice u nás. Vláďa spěchá domů, ostatní spíme v Brně u nás doma.

Najeli jsme z Brna celkem 3 620 km, za benzín a dálnice jsme dali 7 069 Kč, za ubytování pro dva 51 euro, což je 1 275 Kč. Celkem naši posádku tato nádherná dovolená stála 8 344 Kč. Jídlo nepočítáme, určitě nás stojí míň než doma. Pokud pojedete později, asi tolik nezmoknete, v létě tu bývá větší sucho. Tím pádem ušetříte za ubytování :).

Článek byl zveřejněn v časopise Motoroute č. 3/2012

Boxy

Makedonie je země, o které se mluví už v bibli – sem putoval na svoji první mimoasijskou cestu apoštol Pavel. Její název pochází ze staromakedonštiny – makos znamená velký, vysoký, a don-země. Takže je to velká hornatá země. Tudy pochodovali cestou ze Soluně k nám Cyril a Metoděj a šířili první slovanskou abecedu – hlaholici. Pro české cestovatele motocestovatele má řadu výhod : je poměrně blízko, lehce se tu s každým domluvíme, Čechy jako národ tu mají hodně rádi, je tu levně. Hory tu mají přes 2 500 metrů, památky tu jsou křesťanské i islámské, silnice kvalitní a celkem malý provoz na nich. Proto je škoda, že většina motorkářů tuhle zemi jen prosviští cestou do Albánie, Řecka nebo Turecka.

Prespanské a Ohridské jezero

Prespanské jezero patří kromě Makedonie také Řecku a Albánii. Má sopečný původ , rozlohu 273 km2 a maximální hloubku 54 metrů. Zatím je ještě turisticky minimálně využíváno.

Ohridské jezero je větší, známější a více obydlené i turisticky využívané. Má 348 km2, dlohé je 30 m a široké max. 15 km. Hluboké je 285 m, je čisťounké a leží 695 metrů nad mořem. Na jeho břehu leží město Ohrid, které je jedním z nejstarších osídlení v Evropě. V roce 353 př. n. l. se jmenovalo Lychnidos, což v překladu znamená „město světla“. Svoje současné slovanské jméno má od roku 879 a pravděpodobně vychází z makedonského „vohrid“, tedy „město na kopci“. Z dřívějších návštěv vím, že se tam dá klidně půlden strávit, protože je pořád kam jít a na co se dívat . Mají zde pevnost, římský amfiteátr, kostely z byzantské doby a ten nejslavnější - prastarý kostel sv. Sofie s freskami Cyrila a Metoděje. Tihle populární bráchové mají také u jezera svoji fotogenickou sochu, kousek dál stojí jejich žák sv.Klimet. Mimo starou část připomíná Ohrid přímořské letovisko.

Vysoké Dečani

Monastýr (klášter) Vysoké Dečani leží jihozápadní části Kosova, na úpatí pohoří Prokletije, kterým vede albánské hranice. Je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších srbských klášterů. Postaven byl ve 14.století , za kosovské války, která začala v nedalekém městě Decani, se tu hodně střílelo. V roce 2004 byl klášter opraven. Aby nedopadl tak jako desítky jiných klášterů v Kosovu, tj. aby nebyl rozstřílena a zbořen, je hlídán jednotkami KFOR. Mniši, kteří tu žijí, kromě svých náboženských povinností a aktivit malují ikony a mají řezbářskou dílnu, kde vyrábějí interiéry pro pravoslavné kostely, třeba ve Stuttgartu nebo ve Vídni.