Bělorusko není nudná placka, ale malebná a sympatická země.

Nevěříte ? Tak čtěte dál.

Do Běloruska jsme se vydali hlavně proto, že to byla poslední země Evropy, kde jsme dosud nebyli.

Odjížděli jsme bez velkých očekávání a téměř bez informací a přijeli jsme nadšení a plní odhodlání tuto krásnou zemi plnou milých lidí propagovat. Opravdu nejsme placení žádnou Běloruskou agenturou pro rozvoj turistického ruchu. Ta asi ani neexistuje, protože to zatím nevypadá, že by Bělorusko toužilo po zahraničních turistech.

Jak do Běloruska

Jedinou složitější situací k řešení bylo získání víza. Tranzitní by snad nebyl problém, ale je jen na dva dny. Bezvízový styk už dva roky existuje, ale jen v Bělověžském pralese a jenom pro pěší a pro cyklisty. My jsme potřebovali vízum turistické.

Když nemáte pozvání ani objednané, případně zaplacené hotely (bacha, běloruští ambasadoři do hotelů telefonují a kontrolují to), asi to nezvládnete bez zkušené agentury.

My jsme se jí svěřili a večer před odjezdem jsme si vyzvedli u autobusu z Prahy pasy s turistickými vízy na deset dní. Nebylo to nejlevnější, ale když tam chcete jet, jiná cesta neexistuje.

Ve čtvrtek 5. května jsme my dva na Bavošku ( BMW 1150 GS) a kamarád Zdeněk sám na Hondě Transalp vyrazili v devět ráno z Brna. V 17 hodin jsme se propletli po odstavných pruzích a mezi auty totálně ucpanou Varšavou a 60 km před Bialystokem jsme nad stavbou nové dálnice postavili stany. 747 km.

Konečně v této tajemné zemi

Druhý den jsme vyjeli v 7,30 a přijeli na přechod Kružnica. Byly tu dva osobáky a my. U Bělorusů jsme vyplnili dva papíry. Nejprve migrační kartu u pasové kontroly. Je předepsána rusky a anglicky, jeden díl vám vezmou a druhý díl se odevzdává při odjezdu ze země. "Sovětská" klasika. U celníků se musí vyplnit další papír kvůli motorce. Otázky jsou psány pouze azbukou a jsou formulovány tak, že ani coby znalci ruštiny nechápeme, zda napsat da (ano) nebo nět (ne). Ochotní mladí celníci nám pomáhají a diktují, co zaškrtnout. Skoro pořád je to "ne". Myslíme na mladší cestovatele a ptáme se celníků, zda umějí anglicky. Neumějí.

Navzdory všem zaručeným informacím z internetu po nás nikdo nechtěl žádné peníze, prostě standardní hranice. 

Odpověď na otázku celníků, kde budeme spát, byla zřejmě hodně veselá, aspoň se jí smáli. "V palatkách" (stanech), to opravdu od "bohatých" zápaďáků nečekali. Ještě nás upozornili, že o kilometr dál na benzínce si máme koupit známku pro používání placených silnic a dálnic.

Ve směnárně hned na hranici jsme si vyměnili eura a dolárky a stali se milionáři. Aktuální kurz běloruského rublu (2016) je totiž 1 Kč = 800 běloruských rublů. Všude je kurz stejný.

Po hodině v pravé poledne (jejich, mají o hodinu víc) jsme byli bez jakéhokoliv problému v Bělorusku! Známku jsme nekoupili, protože nám na prodejním místě sdělili, že motocykly ji nepotřebují. Zato jsme si poprvé koupili benzín za pěkných 15 korun za litr. Po ruském způsobu : Nejprve zaplať, pak tankuj.

Po krásné asfaltce jsme dojeli do města Grodno, do latinky se přepisuje Hrodno. Tam nás čekalo vyřízení poslední záležitosti.

Na stránkách Ministerstva zahraničních věcí jsme si přečetli, že v Bělorusku je dovoleno stanovat nebo kempovat s auty všude mimo parky ve městech. Ovšem je třeba tento způsob přenocování nahlásit na migračním orgánu, jinak můžeme platit velkou pokutu.

Přes celé Grodno jsme si zajeli na první migrační orgán ze seznamu. Sídlí ve velké budově Milice v oddělení Migrace. Zábava na téma : "Získej imigrační razítko mohla začít".

Migrační orgán byla docela pěkná holka ve velké a velmi neslušivé uniformě. Od pohledu studená jako psí čumák. Podle mých chlapů to byla krasavice, asi díky dlouhým vlasům.

Po vznesení požadavku na přihlášení následovalo její studium materiálu na téma : Co s cizinci, co se chtějí registrovat. Asi jsme byli její první inostránci. Snažila se nám vysvětlit, že varianta spaní ve stanu není v materiálu uvedena.

My jsme se ji metodou "gramofonová deska" snažili přesvědčit, že nás musí registrovat, i když nemám v Bělorusku žádnou kontaktní adresu. Rozhodla se zatelefonovat nějaké vyšší šarži a pak nám sdělila, že bez imigračního razítka můžeme volně pobývat v Bělorusku 5 dní a že se do toho nepočítá neděle a svátek, ty jsou navíc. Takže když do příštího pátku opustíme Bělorusko, nic se neděje. Kdybychom šli do hotelu, ten nás zaregistruje a získáme dalších pět svobodných dní (asi).

Razítko nám vydat odmítla. Moc jsme jí nevěřili, vypadalo to, že se nás chce zbavit. Ona mlela pořád dokola... Nakonec za námi ve 13,01 zamykala dveře budovy, už minutu měla mít polední přestávku. Kluci usoudili, že taková krasavice by nás přece nepodvedla.

Předposlední den cesty jsme se dozvěděli od Poláků v obytňáku, že jejich přihlášení na jiném migračním orgánu probíhalo stejně a se stejným výsledkem.

První běloruské dojmy

Po (snad) legalizaci našeho pobytu jsme vyrazili do historického města Grodna, které za naší první republiky patřilo Polsku a do Běloruské socialistické republiky v rámci SSSR bylo začleněno 15.1.1940. Leží na největší běloruské řece Němen.

První zastávku jsme udělali u pomníku Velké vlastenecké války. Vše se tu chystalo na pondělní svátek Dne vítězství (9.květen). Mají tu mohylu, co připomíná pomník ve Waterloo, je ale menší. Kolem mohyly mají tanky a Zdeněk si se slzou v oku našel ten (téměř) svůj, na kterém před 30 lety prožil vojnu.

Pokračujeme do centra. Všechny historické domy, kostel a další památky jsou krásně opravené. Potvrzujeme si, že Bělorusko historicky i čistotou opravdu nepatří do východní Evropy,  jak jsme se domnívali, ale do Evropy střední podobně jako Polsko a Litva.

Mají tu dva zámky, u jednoho parkujeme, ale blíž je nezkoumáme. Nás zajímá něco jiného, Augustovský kanál. Tuhle stavbu ze začátku 19.století známe z polské strany, já od roku 1978, kdy jsme se s kamarády po kanálu poprvé plavili. Jak bude vypadat ve snad nejodlehlejší části Běloruska ? Najdeme ho vůbec, nebude zpustlý ?

 Z Grodna jsme vyrazili přímo na sever k polským hranicím po podezřele krásné nové silnici. Patřila jen nám. Kolem byl sem tam bunkr. U jednoho se píše, že Molotovova linie postavená jako obranný systém v letech 1939-1940 odolávala Němcům v roce 1941 celé dva dny.

Luxusní silnice, podle Zdeňkovy GPS to bylo pole, nás dovedla do vesnice jménem Sopockin. Pod dohledem Lenina tu mají informační centrum plné map a prospektů (zdarma), za které by se nemuseli stydět ani v Rakousku. Většina je tištěná v Polsku. Místní pracovnice byla nadšená, prý jsme tady první Češi. 

Vedle informací jsme nakoupili ve výborně zásobeném obchodě, kde se dá (jako téměř všude) platit kartou.

První šipky nás dovedly až k Augustovskému kanálu. A přišel další šok : břehy krásně upravené, čisté, s lavičkami, přístřešky a informačními tabulemi. Vybudovali to tu asi před 6-7 lety Poláci s přispěním fondů EU. Klobouk dolů, povedlo se.

Kolem kanálu na západ vede silnice, na východ hlinitá cesta. Jedeme na západ, po 10 km je Místo oddychu, zrovna u zdymadla a zvedacího mostu. Lidi tu grilují na ohništích, po jezeře pluje parník, svítí sluníčko, prostě panuje sobotní idyla. 

Zdá se nám to jako ideální místo pro táboření. Vyhledali jsme náčelníka tohoto místa. Dovolil nám si za jakýmsi barákem postavit stany, i když to tu ke stanování není prý určeno.

Na parkoviště přijel pohraničník na motocyklu Minsk 125 s čínským motorem. Přátelsky jsme pokecali, doma prý on i jeho brácha mají Jawy. Ani on nemá problém s naším spaním, i když jsme kousek od hranice. Vůbec zatím nemáme pocit, že jsme v zemi zla a policejním státě, jak vypadá Bělorusko v představách většiny Čechů.

Popojeli jsme až na konec asfaltky, kde začíná hraniční pásmo (Polsko, Litva) a je zákaz vjezdu motorových vozidel. U hodné paní jsme nabrali vodu. Naproti stojí polozřícený barák, vedle honosný luxusní dům.

Po návratu na místo oddychu jsme postavili stany a byli rádi, že si můžeme odpočinout. Máme za sebou jen 203 km, ale dost výživných. 

První dojem z Běloruska - jednička s hvězdičkou.

Příběh Augustovského kanálu

Na cestách nás baví příběhy spojené s místy, kterými projíždíme. Hlavně příběhy, co nejsou všeobecně známé.

Důvodem ke stavbě kanálu byla politika. Prusko chtělo mít bezcelní dopravu přes Rusko do Číny, Rusko to nechtělo dovolit. Proto zamezili Prusové přístupu zdejšího zboží do baltských (dnes polských) přístavů, které ovládali.

Pro polské, litevské a běloruské zemědělce byl však vývoz zejména zemědělských výrobků na Západ životně důležitý.

Ruský car byl v roce 1822 ukecán, aby přijal a zaplatil "smrtonosný plán", jak to nazvali Prusové - spojit řeky Vislu a Němen kanálem, obejít tak pruská města na pobřeží Baltského moře a dostat se do moře řekou Němen.

V roce 1823 se začalo stavět. Plán už za dva roky splnil účel, Prusové kapitulovali. Kanál se však stavěl dál a v roce 1839 byl dokončen. 

Pro výstavbu 101,2 km dlouhého kanálu s 21 zdymadly, 29 regulačními přehradami, 24 dalšími stavbami a mosty byly použity nejmodernější technologie, např. beton s vápnem v poměru odolávajícímu vodě. Svou velikostí byla stavba překonána až o 50 let později ve Francii.  

Na podzim roku 1939, kdy si Hitler se Stalinem dělili Evropu, byla na kanále stanovena demarkační linie mezi Německou říší a Sovětským svazem, dnes je v tomto místě hranice Polska a Běloruska.

Od 60.let 20.století je polská (větší) část Augustovského kanálu hojně turisticky využívána. Jak jsme viděli, začíná se obdobně využívat také v Bělorusku.

Sobota 7.5.2016, 3.den na cestě, 2.den v Bělorusku 

Ráno nás probudil lodní zvon lodi Němen. Svolával cestující na palubu. Kolem kanálu bylo plno rybářů.

Vyjeli jsme až v deset hodin, projeli Grodno a zamířili do města Lida.

V centru stojí rozlehlý hrad, vystavěným známým (tedy jak komu) litevským knížetem Gediminasem v letech 1323 až 1328.

Opravený hrad jsme si za symbolické vstupné prolezli, moc toho tam není. Na rozlehlém nádvoří se konala v roce 1422 velká svatba 71 letého krále Vladislava Jagella a 17-leté Sofie Galšanské, která se stala matkou dynastie Jagellonců, kteří to dotáhli až na český královský trůn ( 1471-1526).

Po prohlídce hradu jsme si prohlédli i přilehlé centrum města, pokecali s místními, kteří jsou hrdí, jak je u nich čisto : "To na Ukrajině a v Rusku není jako u nás..." Popojeli jsme k největšímu pivovaru v Bělorusku, který stojí na předměstí Lidy. Vaří se v něm nejen pivo, ale i kvas. 

Z Lidy jsme se vydali na jih. Za městem Berjozovka začala pěkná vysočina s velkým jezerem a parkovišti plnými aut. Do Novogrudoku, bývalého hlavního města Velkoknížectví litevského, jsme neodbočovali.

Silnice jsou tu docela pěkné, označené čísly, jen máme trochu zmatek v názvech měst. V naší mapě a na monumentech před městy jsou názvy rusky, na ukazatelích bělorusky. Rozdíl je hlavně v koncovce - např. Baranoviči x Baranovo. Dá se na to zvyknout, stačí se zaměřit na první dvě slabiky.

Ze silnice P5 jsme odbočili podle šipky do vísky, spíše osady jménem Zaosie. Narodil se tu nejvýznamnější polský básník Adam Mickiewicz. Pro Poláky něco jako pro nás K. H. Mácha.

Jeho rodný statek funguje jako malý skanzen. Je už zavřeno, ale paní noční hlídačka nás pustila do areálu a povídala o tomto romantikovi. Normálně prý ředitel povídá návštěvníkům, převážně polským, dvě hodiny.

Nedaleko odtud (kousek po dálnici) jsou dvě neznámější běloruské památky (UNESCO), zámky Mir a Nesviž. Nám stačí jeden, vybrali jsme si Mir ležící u jezera. Je tu pěkně, spousta lidí (domorodců), i když už je taky zavřeno. Celé městečko i okolí zámku a jezera je upravené a bez odpadků, naproti zámku je docela luxusní restaurace.

Opět se kousek přesouváme po dálnici, protože se blíží večer. Odbočili jsme u města Dzeržinsk. Mají tady komický lyžařský areál. V naprosté rovině uměle navršený kopec. Sníh bývá umělý, zima větší než u nás. 

Po silnici P65 jsme zamířili na sever a našli si místečko na spaní na kraji lesa. 429 km.

Neděle 8.května, 4.den na cestě

Od rána peklo slunko. Nejprve nás čekalo zdolání nejvyšší hory Běloruska. Hloupě se jmenuje po jednom z největších sovětských grázlů, ale stejně jsme sem chtěli jet.

Musíme se pochlubit, absolvovali jsme pravděpodobně prvovýjezd na motocyklu jižní stěnou. Hora se jmenuje Dzaržynskaja gora a má výšku 345 metrů nad mořem. Do roku 1958 se jmenovala Svatá hora. 

Odtud je to jen kousek do Minsku. Široké bulváry jsou prázdné, což je výhoda většiny velkých měst při nedělních návštěvách.

Do centra jsme vyrazili pěšky a hned jsme pochopili, že Minsk je dynamické město. Nejen kvůli tomu, že všechny významné sportovní kluby se  jmenují Dynamo.    

Obrovské náměstí je krásně vydlážděné. I když ho hlídá socha Lenina, nejmenuje se Leninovo (jako téměř všechna hlavní náměstí v Rusku), ale Nezávislosti. Všechny veliké budovy postavené postupně od 30. do 60. let 20.století jsou opravené. Uprostřed náměstí je krásná kašna, na kraji kostel plný lidí.

Chtěli jsme si koupit zmrzlinu, ale nikde nebyl žádný stánek. tak jsme se zeptali a byli poslání do podzemí. Pod náměstím je moderní obchodní centrum ve třech podlažích spojených skleněným výtahem. Docela jsme zírali. A ta zmrzlina byla moc dobrá. 

Zbytek města s monumentálními budovami a parkem, v němž se skrývá prezidentský palác, jsme si projeli na motocyklech.

Z Minsku jsme zamířili opět na sever po silnici P58 krásnou a málo obydlenou přírodou. Kolem silnice jsou lesy s cedulemi typu "Bacha na oheň", "Bacha na losy, případně medvědy". Cestou jsme potkali první a poslední policajty, měřili rychlost v protisměru.

Naším odpoledním cílem byl Naročanský národní park. Na mapě nás zaujal tím, že je tam hodně jezer.

V letovisku Mjadel jsme nakoupili jídlo a benzín a vyrazili dál po silnici P28.

Na odbočce k sanatoriu jsme po pár kilometrech narazili na ráj. Nádherné čisté jezero obklopené borovými lesy. Koupačka a následné těžké rozhodování. Zůstaneme tady na noc, když je tu tak krásně, anebo pojedeme dál, když je tak brzy ? Nebudu napínat, jeli jsme dál. Stejně by nás tu asi večer sežrali komáři.

Z asfaltky jsme odbočili na nečíslovanou vedlejšku a asfalt se brzy proměnil v šotolinu. Kolem opuštěné domy, úplný konec světa. Cílem tohoto úseku byla vesnice Kamai, kde je pěkný obranný kostel, významná památka bělorusko-litevské architektury. taky jsme kousek od hranice.

Kousek na severovýchod odtud je město Pastava. kromě malých jezer a několika kostelů jsme tu potkali na náměstí motorkáře. Měli tady sraz u příležitosti zahájení motorkářské sezóny 2016. Převážně byli na japonských motocyklech. Dostali jsme samolepku, pokecali a jeli hledat spaní.

Za Pastavou je jezero a další místo oddychu s ohništi a přístřešky. Je tu hodně živo, je totiž neděle a v pondělí svátek, tak si to místní patřičně užívají. My toužíme vždy po klidu, tak jsme zajeli dál do borového lesa, kde našel Zdeněk krásné místo na spaní. Připadali jsme si jako v Laponsku, včetně armády komárů. 281 km

Pondělí 9.května, 4. den v Bělorusku, 5. den na cestě

Dnes je velký svátek, Den pobědy (vítězství) ve Velké vlastenecké válce. Pro Sovětský svaz začala 2. světová válka v roce 1941 a ze všech národů světa dopadla pro Bělorusko nejhůř. Nevěříte ? Ve válce zahynulo 25 % obyvatel. Největší procento na světě. Na to si vzpomenu u každého pomníku, který míjíme, a divím se lidem, kteří se těm pomníkům na východě někdy v článcích nebo při povídání vysmívají.

Ráno jedeme po silnici P27 odlehlou oblastí podél litevské a lotyšské hranice a poprvé a naposledy vidíme opravdu smutnou krajinu. Dřevěné opuštěné domy ve vesnicích, na poli sem tam človíček, místo traktorů koně. Vojenské stavby. Bohudík je to jen hodinka a pak už jedeme podél velkého jezera do města Braslav, centra dalšího jezernatého národního parku.

Právě tam skončilo kladení věnců u sochy vojáka, lidi se rozcházejí, na sluníčku u pláží vládne dovolenková nálada.

Po silnici P14 jsme dojeli do dalšího letoviska na břehu jezera jménem Miory. Tady nás zaujal chlapík, co sbíral v trávníku zahozené PET lahve. A to jich bylo minimum. Na benzínce se Zdeňkovi podařilo koupit mapu Běloruska v angličtině za 14 800 jejich rublů, to je 20 korun. Názvy měst přeložené do angličtiny působí dost zvláštně.

Čísla silnic uvádím pro ty, co se vydají do Běloruska po nás. Je to nejlepší orientace.

Severně od nás jsou další jezera, ale nám už stačila dosavadní, a tak jsme pokračovali po silnici P14. Krajina se změnila, kolem silnice to vypadalo jako tajga. Podmáčená zem, různé kanály, ze stromů převažovaly břízy. No jo, to už jsme se dostali k ruské hranici.  

Až dosud jsme kolem cest postrádali stánky, bistra nebo restaurace, kde by se dalo najíst. První jsme našli před městem Polock. Na parkovišti stálo několik ruských kamionů. 

Naše stravovna se jmenovala Kafe. Pro zajímavost boršč (tady řídká voda s červenou řepou a masem) stála 17 našich korun, šašlyk 53 korun, bramborová kaše 12 korun. Nabíjení foťáků a mobilů je zadarmo. Abychom získali čas, dali jsme si čaj za devět korun. Pro srovnání, v obchodech stojí místní jídlo o něco míň než u nás, mezinárodní značky mají ceny stejné.

Jsme blízko historicky významného města Polock z 9.století. V roce, když přišli Němci, tu žilo 45 000 obyvatel, z toho 60 % Židů. Válku přežilo 550 lidí. Podobných měst a vesnic a běloruských "Lidic" je v zemi několik.

Válka je vůl si v podobných místech zpíváme. Do Polocku neodbočujeme a pokračujeme radši po silnici P20 do města Vitebsk.

Vitebsk je krásné město na březích řeky Západní Dvina a vévodí mu z dálky viditelná bělostná katedrála. Založeno bylo roku 947 a je tak jedno z nejstarších slovanských měst. Kdybychom nafilmovali cestu jeho ulicemi plnými mladých a pěkně oblečených lidí, klidně by se to mohlo vydávat za Švýcarsko, tak je tu vše v centru pěkné. 

Ujal se nás mladík a zavedl nás k domu, kde nějakou dobu žil Napoleon při svém tažení na Moskvu.

Hned vedle je galerie nejslavnějšího rodáka, moderního "francouzsko-židovského" malíře Marca Chagalla. Narodil se jako Moishe Shagal v roce 1887 v domku za řekou, kde má své muzeum. Je pět hodin a všude je zavřeno, ale nám to nevadí, stačí atmosféra místa.

Když jsme u těch malířů, měl tu své letní sídlo nejslavnější ruský malíř Ilja Repin, který se narodil pro změnu na Ukrajině.

Z Vitebska jsme vyrazili po vedlejší silnici P25 (v navigaci opět pole) směrem na městečko Senno. Všude byla podmáčená zem, kanály, listnáče, prostě nevhodná místa ke spaní. V polovině trasy jsme zabočili po polňačce doprava na kopeček a na louce postavili stany. Bylo tu sice sucho, ale mimořádně krvežízniví komáři si nás brzy našli. 365 km

Úterý 10.května, 6.den na cestě

Ráno si fotím jakýsi hřbitov u silnice. U hrobů jsou lavičky stejně jako třeba na Ukrajině. Pozůstalí si tak mohou udělat u hrobu svých zemřelých piknik a společně si to užít.  Během další cesty vidíme, že u větších hřbitovů je plno aut a na nich plno lidí. Jeden chlapík nám vysvětluje, že je Svátek zemřelých, a významně si přitom rukou jakoby podřezává krk. Zemřelých obětí ? Je jediný za celou cestu, kdo se ptá, co si myslíme o Lukašenkovi. Naše odpověď jako vždy zní, že nic, neřešíme ho. Může to být tajný agent.

Za Sennem objevujeme vesnici jménem Manastir. V ní stojí opravený klášter a paní uvnitř nám líčí, že Rusi zde za Chruščeva udělali vepřín a po osvobození od Rusů tady zbyly ruiny. Vidět to je názorně na fotkách uvnitř kláštera. Paní nemůže vystát Rusy, naopak chválí Němce, kteří přispěli penězi na opravu.

Z Poločina jsme dojeli mezi borovými lesy do Bychova, který leží na řece Dněpr. Sjeli jsme k řece, ale mezi ní a námi ležela neprostupná bažina. Popojeli jsme tedy 23 km do Nového Bychova, kde cesta vede přímo na břeh Dněpru. Jirka se v této legendární řece vykoupal a společně jsme zavzpomínali na náš motocykl Dněpr.

Odlehlými silničkami jsme pokračovali na jih. Najednou jsme vyjeli z lesa a před námi stál moderní supermarket, vlastně malé obchodní centrum. Za ním je moderní město (aspoň z pohledu od obchoďáku) Pogačev. Nakoupili jsme, pokecali s místními, nabrali benzín a vodu a vydali se "bydlet".. 

Sledují nás tajní ?

Za městem Žlobin se na nás nalepilo auto. zabočili jsme do lesa, auto taky. Zastavili jsme a dělali, že jdeme čurat. Bez migračního razítka se trochu cítíme s naším stanováním po lesích jako psanci.

Auto zastavilo kousek od nás a vystoupili z něho čtyři mladíci. Přišli se podívat na motorky. Jako všichni si nejdřív mysleli že jsme Němci. Pobavili jsme se s nimi, nechali je vyfotit se na motorkách. Radost byla veliká. Stejná, jako když Jirku za komunistů nechal někdo vyfotit se na velkém motocyklu. Jirka se jim snažil vysvětlit, že když mu bylo pětadvacet, měl jenom Jawu a že i oni se dočkají pořádných motorek. V podobných zemích to říkáme vždycky a moc to těm místním chlapům a klukům přejeme.

Hoši odjeli, my jsme zabočili hlouběji do lesa na nejlepší tábořiště na této cestě. Ohniště, lavičky a stůl, stříška - a celkem pořádek. 

U ohně zažíváme pocit absolutního štěstí. Vše nám vychází. Počasí je nádherné. Země a lidi taky. Zdeněk, kterého jsme znali jen ze srazů časopisu Motoroute a tří účastí na víkendových akcí u nás na chalupě, je výborný parťák a naše pocity s námi sdílí. Co víc si na cestě přát. 366 km

Středa 11.května, 6.den v Bělorusku, 7.den na cestě

Světlogorsk, Dubrova, Kalinkoviči, to jsou města, kterými projíždíme nebo je objíždíme po obchvatu. Míjíme odbočku na historický Mogilev a Gomel nebo na západě Bobrujsk, kde je zatím neupravený hřbitov našich legionářů. Města zas tak moc nemusíme. Jedeme stále na jih až do Mozyru, který je zhruba 100 km od slavné elektrárny Černobyl. Má přes sto tisíc obyvatel, velkou rafinerii a vůbec chemický průmysl. Zajímavé je, že Mozyr je partnerské město Strakonic a mají tady Strakonický bulvár.

Po novém mostě jsme přejeli řeku Pripjať, co teče ze zamořeného území. Řeka a její okolí jsou moc krásné.

Výpadovka vede na Ukrajinu, tam my nechceme a odbočujeme v Elsku do městečka Lelčicy. Změnila se krajina i vesničky. Pěkné ploty mají v Bělorusku všude, tady jsou hodně dlouhé, často ve vesnici barevně jednotné a každý je svérázný originál.

Opět se zopakoval scénář : vyjet z lesa a najít supermarket. Jirka u něho přátelsky zamával protijedoucímu motorkáři, ten se otočil a přijel za námi. Myslel si, že potřebujeme pomoc. Tak jsme si popovídali. Borec má Hondu 500 a na ní najeto 285 000 km. Prý už dvakrát přenastavoval tachometr. To není jak ty motocykly, co se prodávají u nás - za 30 let mají prý najeto jen 30 000 km.

Opuštěnou a krásnou lesnatou krajinou Pripjatského národního parku jsme dojeli do jeho centra, historického  městečka Turov. Potkali jsme tu první turisty - ukrajinskou rodinku. Turov má náměstí s bělostným kostelem a naučnou stezku. Taky přístav a v něm loď Pripjať, se kterou se můžete vydat do nitra této nádherné krajiny.

Všude jsme viděli plakát s velkou sochou. Našli jsme ji na západním kraji města. Je to svatý Turov, co tady zavedl křesťanství. Vedle sochy je moderní muzeum, postavené nad základy starého kostela. Je pozdní odpoledne, tudíž opět zavřeno. Navíc prší, a to hodně.

Poprvé se nám stalo, že na benzínce neměli benzín 95. Měníme plán, místo do Stolinu jedeme do Žitkoviči, kde je víc benzinek. Odtud jedeme kousek po dálnici s tím, že na noc odbočíme tam, kde nebudou černé dešťové mraky.

Podařilo se nám to až za 40 km u Mikaševiči. Sotva jsme mezi borovými lesy postavily stany, mraky a déšť nás dostihly. 359 km

Čtvrtek 12.května, 8.den na cestě

Ráno bohudík svítilo sluníčko a my se vydali dál až v deset hodin, tak tu bylo pěkně. Po 90 km jsme dorazili do města Pinsk. Město má tisíc let dlouhou a pohnutou historii jako celá tato země. Člověk si říká, zlaté naše Rakousko -Uhersko.

Stačí jen posledních 100 let v Pinsku. V letech 1921 - 1939 patřilo k Polsku a vzkvétalo. Žili tu Poláci, Židé a Rusové. 

17.září 1939 Rusové v rámci dohody s Němci město obsadili. Zabili, případě vyhnali do gulagů místní Poláky, co nestihli, to dokončili po válce.

V roce 1941 sem vlítli Němci a vyvraždili Židy. Po válce tu zbylo pár Rusů, obyvatelstvo doplnili Rusy z východu.

Dnes je Pinsk pěkné město s katolickou katedrálou, vystavěnou a po válce opravenou Poláky. Podle cedulí si tu skoro jako v Polsku připadáme.

Parkujeme poblíž krásně opraveného muzea s reklamou na Noc muzeí. Pěší zóna je také opravená , jen tu je dost málo lidí. Asi jsou všichni v práci ve zdejších dřevozpracujících závodech :-) Všude je pochopitelně čisto, žádné odpadky.

Zaujala nás reklama na restauraci s menu za 30 000 běloruských rublů, což je 38 korun. Zrovna (v poledne) otevřeli a hned tam bylo plno. Menu obsahovalo polévku, 4 hlavní jídla a jako dárek podniku čaj nebo kávu. Všechno dobré v pěkném nádobí, byli jsme moc spokojeni.

Po návratu k motocyklům se k nám přidal chlápek. Doma prý má BMW Adventure, ale líbí se mu BMW 800. Dal nám vizitku (byl to nějaký ředitel závodu přes dřevo) s tím, že kdybychom měli nějaký problém, máme mu zavolat a on nám pomůže vše vyřešit. Ale jen do soboty, pak letí na prodloužený víkend do Amsterodamu. Jo i tak si žijí někteří dnešní Bělorusové. 

Pinsk se nám líbil podobně jako Minsk a Vitebsk, ale bylo na čase jet dál. V pátek večer, což je zítra, musíme do půlnoci Bělorusko opustit.

Začala akce : "Najdi Struveho triangulační bod."

Začalo to ještě doma, kdy jsem zjistila jeho existenci a v české Wikipedii GPS souřadnice běloruského bodu.

Při hledání bodu v mapě už v Bělorusku jsme zjistili, že souřadnice patří do Estonska. Syn nám po telefonu sdělil dokonce trojí souřadnice, které našel v anglické Wikipedii. Zdeňkova navigace však všechny body našla uprostřed polí, kde nic nebylo.

Když už jsme hledání za vesnicí Laskoviči ( poblíž Ivanova) málem vzdali, uviděli jsme obytňák, jak jede po cestě do lesa. Jeli jsme za ním a našli šipku ! To už se Poláci vraceli, že tam nic není. Oni ani nevěděli, co má v lese být. měli jen nějaký obrázek bez komentáře v mapě.

Zatímco jsme si líčili cestovatelské zážitky, šel Jirka dál do lesa a bod i s památníkem našel. Radost všech byla veliká.

Příběh Struveho geodetického oblouku

Vznik této památky je pro mě fascinující. Tradičně znepřátelené státy se v zájmu vědy dokázaly domluvit na vědeckém projektu, a to prosím v první polovině 19.století. Mohly by jít našim politikům příkladem.

Struveho geodetický oblouk byl vybudován astronomem F.G.W. Struvem v letech 1816 - 1855.Byl to řetěz triangulačních bodů sahajících od norského Hammerfestu přes deset zemí k Černému moři. Měřil 2820 metrů a původně se skládal z 258 triangulačních bodů. Představoval první přesné měření dlouhého úseku poledníku, které pomohlo přesně změřit naši planetu a její tvar a přispělo k topografickému mapování.

Dnes je zachováno 34 původních triangulačních bodů v těchto zemích : Bělorusku, Estonsku, Finsku, Lotyšsku, Litvě, Norsku, Moldávii, Rusku, Švédsku a na Ukrajině. V roce 2005 byl Struveho geodetický oblouk zapsán na listinu světového dědictví UNESCO.

Vzhledem k pokročilému času rušíme návštěvu největšího běloruského pravoslavného kláštera v Žiroviči a zámku v Kossovu a jedeme přes Kobrin a Kamenec do Bělověžského pralesa. Cestou náš Bavošek natočil svůj sto sedmdesátý tisící kilometr. 150 000 km z toho jsme najeli společně za deset let.

Bělovežský prales známe z polské strany a zajímá nás běloruská část.

Z Kobrinu sem vede nová a prázdná asfaltka, je tu opravdová absolutní rovina. Projede se městem Kamenoki. Za ním asi po kilometru jsou dvě velká parkoviště a brána do zpoplatněného areálu pralesa. Vstupné je nízké, je zavřeno. Když ale vidíme turistická zařízení a lákadla jako Muzeum, informační centrum, půjčovna kol, hotel, restaurace, sídlo běloruského Dědy Mráze apod., přestává nás případná zítřejší návštěva lákat.

Z prospektů získaných první den v Sopocinu jsme zjistili dvě zajímavé věci :

1. Bělověžský prales původně sahal od Baltu až k Černému moři. V rámci osídlování byl ničen. Nějaký místní kníže proto v roce 1409 vyhlásil pravidla na jeho ochranu. Asi mu nešlo o přírodu, ale o místo, kam chodil na lov. V roce 1538 dokonce byl pro pytláky za smrt zubra trest smrti.

2. V osadě Viskuli v tomto pralese zanikl 8.12.1991 Sovětský svaz a bylo vytvořeno Společenství nezávislých států. Můžeme jen spekulovat, proč se tak stalo z hlediska rozlohy SSSR v tak odlehlém místě.

Za hranicí chráněného území jsme odbočili ze silnice po cestě k borovému lesu, postavili stany, uvařili večeři a chlapi si na rozloučenou s Běloruskem udělali panskou jízdu. Každý si dal 4 pivka, vypili jsme jednu vodku.   384 km

Pátek 13.května, 9.den na cestě, 8. a závěrečný den v Bělorusku

Ráno jsme nikam nespěchali. Zdeněk nám uvařil kávu do spacáku a vyrazili jsme až po desáté hodině.

První zastávku jsme udělali v městě Kamenec .Vedle náměstí tu mají obrannou červenou věž, která se vtipně jmenuje Bílá věž. Přímo na náměstí je veliká socha zakladatele města se zubrem. Je tu taky pěkný pravoslavný kostel a pomník mnoha padlým. 

Do města Brest, který se nazývá Západní brána Běloruska, je to 40 km.

Člověk si matně z dějepisu pamatuje Brest-litevský mír. Uzavřen byl tady 3.března 1918 a skončily jím boje na východní frontě. Už předtím v 19.století bylo město Brest přestavěno na pevnost. Za to, jak odolávala Němcům za 2.světové války, byla pevnost vyznamenána.

K pevnosti se dojede jednoduše, je hned před hraničním přechodem do Polska. Jdeme se podívat, co z ní zbylo.

Je to pár zdí a baráků. Uprostřed rozsáhlé pevnosti jsou dvě obří sochy a vysoký obelisk jako památníky 2.světové války. Procházejí se tu lidi, prodávají sovětské suvenýry, můžete si půjčit uniformu a samopal a vyfotit se. Dobrá tečka za naším putováním Běloruskem.

Poslední dějství naší cesty se odehrává na hranici. Je pátek večer a čekáme ve frontě. Bohudík s námi a tím, že jsme se nikde neregistrovali, nemá nikdo problém, celníky nezajímá, kde jsme spali. Paráda. Zbývá přejet hraniční řeku Bug a jsme doma .Skoro.

Spíme v polském Terespolu u dobrých lidí na zahradě. Poslední den jsme ujeli 51 km, celkem v Bělorusku 2 322 km.

10.-11.den - Domů přes Polsko

Klasicky po dálnici přes Varšavu, stejnou trasou, jako sem. 776 km

Závěrem pár slov nejen pro ty, co se chtějí vydat do Běloruska :

Běloruština je trochu jiná než ruština, podobná spíše ukrajinštině. Píše se cyrilicí, která se částečně liší od azbuky některými písmeny. Blíže včetně použití map jste se dočetli v textu. My jsme používali mapu s e-shopu Motoroute.

Bělorusko je asi 2,5 x větší než naše republika, obyvatel má méně, jen necelých 10 milionů, z nichž asi milion pracuje v sousedních zemích. Proto je ve městech a zejména mimo města malý pohyb aut, což přispívá spolu s kvalitními silnicemi k pěknému svezení.

Průběžně jsme míjeli různé hotely, ale nebydleli jsme v nich, tak nemůžeme posloužit informacemi.

Opěvujeme tuto zemi, ale víme, že není vše v pořádku. Mladý dělník z Brestu nám řekl, že vydělává 400 dolarů měsíčně. Jeho máma bere důchod od 55 let ve výši 100 dolarů.

Věříme, že se i těmto lidem bude co nejdříve dařit lépe.

Obrázky k této cestě jsou ve fotoalbu :

http://www.mototrempi.cz/fotoalbum/1.-motocyklove-cesty-do-sveta/rok-2016/2.-belorusko.na-motocyklech/